Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Mord’A’Stigmata - Dreams Of Quiet Places

Mord’A’StigmataDreams Of Quiet Places

Bhut29.6.2019
Zdroj: CD //#MOON 125
Posloucháno na: Denon DRA 625, Denon DCD 625-II, Grundig Box 660a
VERDIKT: Album, které s každým dalším poslechem roste. Nabízí vskutku širokou paletu avantgardního black metalu, který nedokáže ani na moment nudit. Všechno skvěle funguje, pulzuje a zarývá se do paměti. Vážně skvělá deska.

Polská scéna v black metalu je natolik intenzivní a především zajímavá, že se jeden nestačí divit, natož to všechno stíhat. Mord’A’Stigmata držím v patrnosti od dva roky starého počinu Hope, který byl fajn, ale rozhodně bych mu nedal tolik, kolik dávám dnes desce Dreams Of Quiet Places.

 

Kapela nechala stranou dlouhé kompozice a vrhla se na relativně přímočařejší kusy. Říkám relativně, protože stále jde o dost bohaté skladby. Ono se to na ten první poslech třeba nemusí projevit, ale časem se ty písničky stanou velmi návykové. Málokdy mám v poslední době s novinkovou takové nutkání si jí stále točit, vracet se k ní a pořád si ten poslech tak dobře užít, jako by to bylo poprvé. Může za to opravdu pestrá a chytlavá náplň. Tu totiž skvěle doplňují ambientní plochy a efekty, které skvěle tlačí na správná místa posluchačských receptorů. A když jsem je onehdá viděl živě (společně s Imperial Triumphant), tak můžu potvrdit, že to funguje i live. Po téhle stránce jde o náležitě vymakanou desku.

 

 

Těžko přistupovat k nějakému detailnějšímu popisu té které skladby. To jsem dělával dřív a pokud si o to nějaká deska vyloženě neříká, tak už jsem od toho opustil. Album Dreams Of Quiet Places totiž funguje jako celek. Jako kompaktní sourodá energie, která prostě má svůj začátek i konec. Od toho se odráží i prostý fakt, že mám problém vytáhnout konkrétní skladbu a říct o ní, že ta je nej. Dokonce nedokážu při slepém poslechu ani říct pořadí. Vnímám to jako jednolitou masu úžasných melodií, ruchových zvratů a jedinečného střídání nálad mezi sypanicí, melancholií, či procítěnou sklíčeností. To všechno tady máme přímo a otevřeně. Netřeba hledat skryté detaily, pročítat složité rovnice a hledat v nich nějaký skrytý půvab (ne, byrokracie opravdu ne). Jasně, jsou tu silnější a pochopitelně i slabší momenty, ale jejich střídání je natolik plynulé a konec konců ta pozitivní stránka převažuje, že výsledek je prostě úchvatný.

 

Ve své podstatě jde o prvotřídní avantgardu, ale ne tu, kterou bychom mohli znát od kabaretiérů Vulture Industries, či takovou správně rozverně italskou od Thee Maldoror Kollective. Tohle je o poznání tajemnější a tmavší spektrum. Hodně za to může již zmíněný ambient, ale také fakt, že jde pořád o náležitě zlý black metal. Tenhle žánr zkrátka nepřestane překvapovat a vždycky se vytasí s něčím, co uchu dopřeje svěžího vánku a ozdravného nádechu. Tentokrát vinu hledejme u Mord’A’Stigmata, kteří přišli s opravdu výtečným materiálem. A už od dob prvních poslechů si pohrávám s myšlenkou, zda-li se tahle položka neobjeví v sumáři roku 2019. Ten potenciál tam je.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Victimer / 30.6.19 19:26odpovědět

Skvělá deska. Předchozí Hope mě strašně nudila, tady jsou to zcela opačné pocity. Neustále mne něco drtí, vábí, vtahuje... Vynikající.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky