Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Polská scéna v black metalu je natolik intenzivní a především zajímavá, že se jeden nestačí divit, natož to všechno stíhat. Mord’A’Stigmata držím v patrnosti od dva roky starého počinu Hope, který byl fajn, ale rozhodně bych mu nedal tolik, kolik dávám dnes desce Dreams Of Quiet Places.

Kapela nechala stranou dlouhé kompozice a vrhla se na relativně přímočařejší kusy. Říkám relativně, protože stále jde o dost bohaté skladby. Ono se to na ten první poslech třeba nemusí projevit, ale časem se ty písničky stanou velmi návykové. Málokdy mám v poslední době s novinkovou takové nutkání si jí stále točit, vracet se k ní a pořád si ten poslech tak dobře užít, jako by to bylo poprvé. Může za to opravdu pestrá a chytlavá náplň. Tu totiž skvěle doplňují ambientní plochy a efekty, které skvěle tlačí na správná místa posluchačských receptorů. A když jsem je onehdá viděl živě (společně s Imperial Triumphant), tak můžu potvrdit, že to funguje i live. Po téhle stránce jde o náležitě vymakanou desku.

Těžko přistupovat k nějakému detailnějšímu popisu té které skladby. To jsem dělával dřív a pokud si o to nějaká deska vyloženě neříká, tak už jsem od toho opustil. Album Dreams Of Quiet Places totiž funguje jako celek. Jako kompaktní sourodá energie, která prostě má svůj začátek i konec. Od toho se odráží i prostý fakt, že mám problém vytáhnout konkrétní skladbu a říct o ní, že ta je nej. Dokonce nedokážu při slepém poslechu ani říct pořadí. Vnímám to jako jednolitou masu úžasných melodií, ruchových zvratů a jedinečného střídání nálad mezi sypanicí, melancholií, či procítěnou sklíčeností. To všechno tady máme přímo a otevřeně. Netřeba hledat skryté detaily, pročítat složité rovnice a hledat v nich nějaký skrytý půvab (ne, byrokracie opravdu ne). Jasně, jsou tu silnější a pochopitelně i slabší momenty, ale jejich střídání je natolik plynulé a konec konců ta pozitivní stránka převažuje, že výsledek je prostě úchvatný.

Ve své podstatě jde o prvotřídní avantgardu, ale ne tu, kterou bychom mohli znát od kabaretiérů Vulture Industries, či takovou správně rozverně italskou od Thee Maldoror Kollective. Tohle je o poznání tajemnější a tmavší spektrum. Hodně za to může již zmíněný ambient, ale také fakt, že jde pořád o náležitě zlý black metal. Tenhle žánr zkrátka nepřestane překvapovat a vždycky se vytasí s něčím, co uchu dopřeje svěžího vánku a ozdravného nádechu. Tentokrát vinu hledejme u Mord’A’Stigmata, kteří přišli s opravdu výtečným materiálem. A už od dob prvních poslechů si pohrávám s myšlenkou, zda-li se tahle položka neobjeví v sumáři roku 2019. Ten potenciál tam je.