Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Mossambic - Promise (EP)

MossambicPromise (EP)

Jirka D.14.12.2010
Zdroj: CD
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Dlouho jsem neměl v přehrávači tak emotivní a intenzivní českou záležitost. Pět plnohodnotných skladeb bez vaty, vycpávek a nesmyslů, které vás dostanou svou hloubkou a naléhavostí. Objektivně ovšem nutno uznat, že se kapela veze na post rockové vlně, která teď jede a letí ... ale proč se jednou taky neproletět?!

No a jedeme dál. Další zastávkou při putování po letošních českých hudebních novinkách bude Chodov a kapela Mossambic. I tentokrát zůstáváme v hranicích emo-muziky, která je tentokrát napasována na slušivý a dnes prostě letící post rock / HC. Jen na vysvětlenou uvedu hned na začátek, že označení „emo“ nebude tentokrát vyjadřovat ani tak upravený účes a dívčí vizáž muzikantů, jako spíš pojetí hudebního projevu, především zpěvu. Ale to už bych předbíhal, vezmu to po pořádku.

 

Kapelu Mossambic zakládají v roce 2003 bývalí členové seskupení Goodfoul (Zdeněk Rechtorík – kytara a Martin Buchtel – bicí). Od toho roku do dnes uplynulo sedm let a jelikož se jedná o historii a my nejsme v hodině dějepisu, nebudu se tu zmiňovat o jednom demu, jedné desce, starých členech, nových členech, odchodu jiných členů, ustálení sestavy, kolik jich u toho bylo, kolik nebylo, co u toho dělali a  s kým ... a podobných naprosto nezáživných událostech, a rovnou skočím do současnosti, protože proto jsme dnes tady. Současnost se nazývá Promise a my se na ni koukneme trochu blíž.

 

Ač se tato skutečnost nikde moc neuvádí, svým rozsahem pětadvaceti minut se jedná o EP, čemuž napovídá nejen zmíněná délka nahrávky, ale i počet pěti skladeb (žádné rozsáhlé zadoomané kompozice rozhodně nečekejte). Tím ale nechci tvrdit, že by kompoziční práce byla nějakým způsobem ošizena - předložený materiál je dosti plnohodnotnou záležitostí; má spoustu tváří a barevných odstínů; od velmi lehce rockových vyhrávek až po těžké HC pasáže – vše je dobře sladěno a namícháno, přechody jsou plynulé, přirozené a fungují. Ono „fungování“ je ale dáno především emotivní hloubkou hudby, do které se nechávám strhávat pravidelně při každém poslechu (a dá se říct, že ani nemám moc na výběr). Hrát na city tahle kapela umí dobře. Čím to? Především je tu hlasový projev Petra Vršeského, který mírně bojuje s anglickou výslovností v běžných polohách (například My World), ale jeho pravá síla vynikne až v nalíhavých partiích, kde posluchače lapí a vynutí si jeho bezmeznou spoluúčast; tam kraluje, tam působí nejintenzivněji, tam dokáže vyvolat soucit, beznaděj i smutek - „kámen by se ustrnul“, jak se říká. Vše je doplněno dobře zvládnutou, táhlou kytarovou post-clonou a velmi efektně a vkusně zapasovanými samply. Úplný vrchol ale čekejte až v závěru alba, protože skladba Sorrow vrcholem je bez nejmenších pochyb. Kdo u téhle nepodlehne, tak už nevím. Velmi povedenou je i třetí The Fall, která je svým počátkem laděna do arabského feelingu ... najednou mám pocit, že se ocitám na Bya Bamah Neem od Forgotten Silence; podobnost až zarážející, ale skladba povedená.

 

Asi každého napadá, jak to, že se o Mossambic zatím moc neví (aspoň mám ten pocit, snad nejsem ten poslední, kdo objevil Ameriku), když je hudba tak povedená?! Především jsou asi objetí svého vlastního žánru a zařazení. Emo dneska jede stejně jako post rock (HC, chcete-li) a podobných kapel už existuje nějaký ten pátek přece jenom pár. Faktem ale zůstává, že s podobně emotivním a drásavým hlasem jsem se zatím nesetkal, ale rozhodně neznám všechny emo-bandy. Originalita nám mírně pokulhává a vyniknout z té hromady nových desek právě tou svou je složitější každým dnem. Tak uvidíme, rozhodně je ale Promise po dlouhé době album, které mě chytlo, které si rád pustím a na 25 minut si ke svým starostem přidám ještě nějaké navíc.

 

No a ještě jsem zapomněl na booklet a to by byla škoda jej nezmínit, protože především titulní černobílá fotka je ve všech ohledech povedenou záležitostí. Dokonale vykresluje, co se skrývá uvnitř a to jde asi především. Zbytek už lehce zaostává a to především po obsahové stránce. Úsporná doba si žádá nejen úsporné žárovky, ale i úsporné booklety. Když si ale na stůl vyložíme fakt o vlastním nákladu na vydání této EP nahrávky, dojdeme přece jenom k utěšenému závěru. Vždyť i mnoho renomovaných labelů dnes vydává daleko hubenější skromnosti. Bohužel se ale nedovím nic o obsahové stránce skladeb, texty chybí a to je určitě škoda.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky