Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Mur - Truth (EP)

MurTruth (EP)

Jirka D.4.5.2021
Zdroj: CD v 6-panelovém digipaku (# AO-143) // promo od vydavatele
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC FS 247 // PC / Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Definice zvukové hrůzy by mohla vypadat nějak takhle.

Francouzskou blackmetalovou kapelu Mur docela dobře vystihuje název jejich loňského singlu Black Core. V jejich případě si totiž ten black metal musíte dát do uvozovek, chápete-li jej klasicky a s vazbou na historii žánru, protože muzika této formace vychází mnohem víc ze současnosti a ten black je pouze jeden odstín z mnoha v paletě jejich výrazu. Byť docela silný.

 

Mur se na scéně pohybují nějakých deset let a jejich jediná dlouhohrající deska výstižného názvu Brutalism jim vyšla na Les Acteurs de l’Ombre Productions v říjnu 2019. A to není mnoho. Stejné vydavatelství má na svědomí i jejich aktuální, v pořadí druhé EP, opět s jasným a výstižným názvem Truth, které nám došlo do redakce na recenzi a k jeho smůle skončilo u mě. V jeho neprospěch totiž hraje hned několik faktorů - počínaje tím, že navzdory vydavatelským tradicím a standardům je tentokrát grafické provedení digipaku vyslovený hnus, a konče potom tím, že přišlo v době, kdy jsem koupí nových beden posunul kvalitu domácí reprodukce zase o pěkný kousek dál. A s tím samozřejmě opět poklesla míra tolerance ke zvukovým průšvihům. Pro ilustraci si nastavte zesílení vysoko, nasaďte svá oblíbená sluchátka a zkuste tohle:

 

 

Pokud máte ještě hlavu na krku, budeme pokračovat.

 

Problém desky Truth je především zvuk, který svým brutálním zkreslením nedovoluje - při vší možné snaze - bližší průzkum vlastní hudby. Respektive zhruba takto to mám nastavené já a opravdu těžko dokážu poslouchat něco, co představuje z hlediska poslechového zážitku čiré utrpení. Zvuk desky Truth bych přirovnal k situaci, kdy na vás současně řve deset lidí a vy se (možná jen ze slušnosti) snažíte všem porozumět a nedej bože jim ještě nějak odpovídat. Zmatek. Chaos. Bolest hlavy. Nějak takhle si představuju mučení sonickou deprivací.

 

Nicméně Mur jsem si poslechl, dvakrát nebo třikrát, už ani nevím. Klávesák má můj obdiv. Právě jeho nástroj je určujícím prvkem desky a jeho rejstříky svědčí o otevřené hlavě a odvaze. V celkovém vnímání nahrávky je dokonce natolik dominantní, že posouvá náhled na kapelu od black metalu až kamsi k industrialu, k EBM či podobným, temně elektronickým žánrům. Ve srovnání právě s klávesami je až trapné, jak nejapně místy působí ostatní nástroje. Především bubny jsou naprosto ztraceny v mlze (zkuste najít kopák) a kytary jaksi kvílí čistě pro efekt.

 

Mur band

 

Celkově je hudba Mur soustředěna na jeden jediný cíl - rozhodit vás. Vzít vás za límec a vykopnout z komfortní zóny někam na mráz. Používá k tomu osvědčené postupy - disharmonii, komplikovanou a proměnnou rytmiku, freneticky nařvaný vokál, výrazné zkreslení a v neposlední řadě už zmíněný nepříjemný zvuk. První tři skladby vše uvedené naplňují beze zbytku a tvoří jádro nahrávky. Digitálně nervní black core, kdy čtvrthodinka poslechu vydá za celou šichtu v uranovém dolu. Čtvrtá skladba je cover skladby Such a Shame od Talk Talk (originál z roku 1984 máte ZDE), a je to přesně ten případ, kdy si nebudete vůbec jistí, co je větší hrůza. Jestli původní, nebo nová verze. Anebo jestli to celé není jen nějaká vyšší, sofistikovaná forma humoru sekty iluminátů.

 

Poslechově zajímavá je pro mě pouze poslední skladba, desetiminutová titulní věc Truth, která trochu působí jako remix (byť to nikde není uvedeno) a představuje nejvíc elektronickou věc na desce. Jednak je ale instrumentální, takže nemusím poslouchat toho nařvaného vokalistu, jednak má příjemné tempo a zvláštní, takovou zdrogovanou atmosféru, a jednak se vybodla na snahu mě vykolejit. Naopak - příjemně se pohupuje jak lodička na digitálním oceánu a lehce pluje kamsi do neznáma. Netvrdím, že něčím takovým se chci živit, ale na tu bídu kolem je tohle docela fajn. Pánbů zaplať za ty dary.  

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky