Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Mütterlein - Amidst the Flames, May Our Organs Resound

MütterleinAmidst the Flames, May Our Organs Resound

Victimer11.5.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps) / promo od labelu
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Hypnoticky se nafukující černá hmota a její příběh plný bolesti.

Marion Leclercq je vokalistka známá z působení ve sludge metalových Overmars, pokud se podíváme do minulosti, a do oka padne současná aktivita v Eitrin, pokud minulostí nežijeme. Budeme se držet toho co je, ne toho co bylo. Její projekt Mütterlein je v plné kondici a dýchá. Už tři alba a to třetí je aktuální novinkou. Musíme se ovšem dostat na trochu jinou vlnu, až na výjimky mimo metalová kolbiště. Mütterlein produkuje vinoucí se spektrum ponurých nálad s nádechem gotiky, industrialu a darkwave. Amidst the Flames, May Our Organs Resound v sobě sice nese i pár  (klidně i black) metalových pasáží, ale patřičně zmutovaných, jak si žádá atmosféra alba. Sklíčená, plná bolesti a utrpení. Deska funguje jako soustředěná dávka emočního vypětí na pokraji sil, jako plastická a bublavá hypnóza.

 


Nebo jako plazící se rituální thriller plný naříkání. Poukazující na historickou bolest, kterou tiše trpěli všichni a zejména pak ženy. Jako příklad je uváděna Anarcha Westcott, symbolická to postava z dějin moderní gynekologie. Hned úvodní skladba nese její jméno. Pokud se budeme bavit o hudbě, k uvedeným stylům výše bych přidal ještě dark ambient. Je pevnou součástí prorostlé struktury alba a dva dílky mozaiky (Memorial One a Memorial Two) patří jen jemu. Svůj autorský podíl na novince má totiž na svědomí také francouzský temně ambientní umělec Treha Sektori. Netřeba představovat, jeho podzemní rejstřík prací je všem dobře znám. A pokud ne, zmínka o něm padla již zde.


Ale zpět k utrpení Mütterlein. Když promo přistálo v redakci, příliš jsem (slabě řečeno) od něj nečekal a ujal se ho čistě kvůli jeho zaměření, které je mi blízké. Ve jménu elektro pulsů odkudsi z hlubin. Pár zívaček ze startu vystřídaly hlubší a přínosnější poslechy, které přerostly v malou závislost. Ty emoce tam prostě jsou a hudebně, přes mé malé výhrady, nejde o žádnou prvoplánovou tmu na půl žerdi. Tohle album není určitě záležitost na dvě, tři seance u červeného vína. Povrchní příjem nejspíš vybičuje k odchodu ta bublající plastičnost, víc elektroniky na úkor strun a víc bědování na úkor chladné hlavy. Ale život není peříčko a Mütterlein je právě o tom. Je v tom chrámovost, důraz na až obřadní proces. Vstup a pořádně se rozhlédni, jak vysoko jsou stropy a jak varhany spustí, sotva překročíš práh. To ony předávají tu bolest. A potom? Hlavně drásavé vokální kreace hlavní protagonistky jsou vypovídající. Je v nich velké zubožení a ve spojení s ponurou rytmikou působí hodně transparentně. Sdílí s námi své prožité soužení. Mučení duše.


Kdo ale nemá na spojení temnoty v rukou ambientu, darkwave a dalších příbuzných stylů, asi by měl odbočit, protože to může být mučení jeho duše. Zde je to o ženském vokálu v obklopení zlé nenávistné elektrárny na bolest. Album nakonec naroste do příjemné velikosti, kdy prožitek převáží nad rutinou a stoprocentní orientací na duševní bolístky, a dokáže dát něco navíc. Předá kus opravdového příběhu, poskytne pocit, kdy konkrétní minuty s nahrávkou jsou nasáklé pravým podivínstvím. A to bude zřejmě to dobré znamení.

 


Znamením je ale celá deska Amidst the Flames, May Our Organs Resound. Poukázáním a uměleckým vyjádřením na téma tichého strádání. Duše by chtěla řvát, ale tehdy to nešlo. Řve tedy teď v rámci této nahrávky. Pro Debemur Morti je přítomnost Mütterlein určitě oživením, pro posluchače jako já pak malým zjevením a doporučením, že tento způsob rytmické temnoty není vůbec špatný.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky