Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Budoucí vdovci po umírající nevěstě nijak nelení a jejich smutek jim není překážkou v tvorbě dalších a dalších kompozic. Ještě mi nevychladla věž z přehrávání loňského alba „A Map of All Our Failures“ a už tady máme nové EP „The Manuscript“. Nejedná se o žádnou vatu, předělávky, hity z jejich dlouhohrajících desek. Stejně jako EP „The Barghest o Whitby“ si jde nová mini-deska svojí cestou. Výraz mini asi není na místě, protože se rozprostírá na bezmála půl hodinové ploše. Což jiným stačí na regulérní řadovku.

Jakkoliv se „The Manuscript“ otírá o „A Map...“, písně na tomto ípíčku mají tolik energie a melodických zajímavostí, co zmíněná „A Map...“ postrádá. Ostatně se to podle mě už stalo poslední dobou zvykem, že MDB na EP znějí lépe než na full-lenght deskách. Čím to?

Úvodní a titulní věc „The Manuscript“ je nádherná záležitost s tklivými houslemi jako z dob Anděla a temné řeky. Melancholie doslova cáká z každého ukápnutí Aaronových slz. Tato píseň je jako báseň s obrovskou hloubkou. Dočkáme se i akustických kytar v závěru, které onu silnou atmosféru pěkně dokreslí. Následující „Vår gud över er“ je plná zloby a agrese. Aaron se v ní rozeřve pěkně naštvaně. Přitom ale tento song není žádný extrém, kytary jsou spíše hard rockového charakteru, jen ostře nazvučené. Shaun se zde vydovádí s kopákama a stejně tak vás zároveň zabaví odlehčenými rytmy. V tomhle bicmenovi našli MDB velice schopného a variabilního umělce. Už jsem zaznamenal oslavy tohoto songu, jakože návratu někam, kde se už dávno MDB nepohybují. K tomu, myslím, mají současní „Brajdi“ daleko, schází jim už ona epičnost a hloubka. Nicméně i tak mi udělali velkou radost.

Třetí „A Pale Shroud of Longing“ trochu ztrácí dech. Stačilo jen ždibec a tato píseň by byla ohromná. Je tichá, smutná a hodně se podobá právě poslední řadovce se vším, ať už kladným či záporným. Aaron se zde mohl víc vydovádět, takhle není ve svém žalu tolik uvěřitelný. Jakoby se jednalo o smutek z malé výplaty než o bledý rubáš touhy. Když vyšeptává svoje chmury, cítím jeho básnický um na sto procent, jen bych ale chtěl, kdyby se té písni dalo něco, co by ji dodalo trochu švihu předešlých skladeb. Závěr patří křehké „Only Tears to Replace her With“. Aaron pouze recituje, ale to on umí ze všeho nejlíp. Když si vzpomenu na Evintu, přeběhne mi po hřbetu vždycky mráz. Je to tichá píseň ze sfér „For my Fallen Angel“ a „Sear Me“. Jen tedy opět bez té osudovosti, která tak slušela umírajícím v dávných časech.

Shrnutě bych asi řekl, že v rámci poslední tvorby patří „The Manuscript“ k tomu nejlepšímu. Když se ale ohlédneme nad celou diskografií, cítíme jasně, že by MDB opravdu prospěla pauza k nadechnutí, protože dech jim evidentně dochází.