Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Letošek je jedním z vyvolených letopočtů, které Nader Sadek pravděpodobně vyvěštil z koule nebo velbloudího trusu. Už napořád bude vytesáno do kamenného obelisku jméno The Serapeum a po šesti letech se tak otevírá další krátká kapitola egyptologie. Opět se nemůžeme bavit o long play albu, ale jeho skromný obsah musí každého zvídavého archeologa - amatéra alespoň minimálně vzrušit.

Bohužel je toho nového materiálu málo, zpropadeně málo. The Serapeum je takové na kvantitě šizené zboží, které mělo zůstat v šuplíku a v klidu dozrát. Pouze tři nové skladby (z toho jedna je pouze krátkým intermezzem) nejsou žádná hitparáda a napovídají něco o lenosti autora nebo jiných nepřejících faktorech. V prvním případě bych tvůrci nasadil přísnou životosprávu a pracovní režim, v případě druhém obětoval kozla a pomodlil se několik egyptských otčenášů. The Serapeum je co do kvality v silné formě, tím víc mrzí jeho časová nedomrlost. Honit drahé minuty živou verzí jedné z těch tří skladeb je minimálně nedůstojné. Takže co se stopáže týče je to zklamání. Jenže pak si to pustíte a najednou se stáváte tolerantnějšími, tvář se vám vyjasní a brzy propadnete tomu nejlepšímu death metalu široko daleko. Najednou ten humbuk kvůli třem písničkám dává aspoň trochu smysl.

Ten, kdo má Nader Sadek rád si užije dvě chuťovky špičkového metalu, který nás opět myšlenkově přenese mezi písečné duny, ve kterých se ukrývají relikty dávné civilizace. Krátce střižený rozjezd první skladby zavoní exotickým podnebím a pak začínáme válcovat prašné cesty směrem k oáze. Mistr Nader opět vyzval ke spolupráci lidi od fochu. Odborníky, kteří tématu rozumí a mají k němu co říct. Rázně zamíchal sestavou a nechal zapůsobit vize odlišných individualit. Ne, prof. Bárta ani jiný český archeolog povolávák nedostal, ale co takový Karl Sanders z Nile? Autorita jako kráva, jehož kytarová hra patří mezi stálice sluncem rozpálených pódií. Tohohle chlapíka mám moc rád a loni v Brně se ukázal jako těžký pohodář vyluzující tu nejtěžší metalovou hmotu. Na sólovou kytaru hraje osmanský šoumen Lord Morgoth, taky člověk ošlehaný sluncem a pískem. Tito a zbylí členové projektu těží vrstvy těžkého technického deathu, který nic nehledá, nezkoumá, pouze koná. The Serapeum pohání energie hutné, podladěné rytmiky budící dojem nezastavitelné bouře a mohli by to klidně být zmínění Nile v robotě. Z dusného spodku vystupují sporadické, kvílivé tóny Morgothova nástroje a tvoří kontrast mezi dnem a nocí. Někde na jejich hraně může zkušené ucho zaslechnout melodii vyluzovanou pomocí thereminu, na který hraje Naderova krajanka Nancy.

Je to album nebo není? Otázka zůstává otevřena. Nahrávka budí silné rozpaky a názory na ni budou nejednoznačné, spíš negativní. Ani já nemohu chválit, i když těm dvěma novým skladbám jako takovým nemůžu vytknout zhola nic, jsou super.