Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Napalm Death - Throes of Joy in the Jaws of Defeatism

Napalm DeathThroes of Joy in the Jaws of Defeatism

Michal Z7.9.2021
Zdroj: Flac
Posloucháno na: FiiO X1, FiiO E06, Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Grindující počátek alba nastavuje jeho jednoznačné vnímání, což pro celek rozhodně neplatí. Nahrávka časem vypouští mnoho zajímavostí a s hrací dobou přibývá i rozličných výrazů a stylů, které aktuálně Napalm Death bezostyšně vsunují do své hudby. Ať už to je hluková alternativa, či industriální lomoz. Na veterány hodně odvážné album.

Napalm Death mi v devadesátých letech minulého století byli s albem Harmony Corruption vstupenkou z heavy/speed/thrash metalové scény mezi ty tvrdší hudební odnože. S nimi to u mě kdysi dávno začalo. Přitvrdil jsem. S přibývajícím věkem žasnu, co ti chlápci stále dokáží ze sebe vyloudit a k jaké zběsilosti se nabudit. Být ve formě je s přibývajícím věkem stále těžší, ale z osobní zkušenosti vím, že to je jen o zdraví a hlavě. Pak jde vše, ať vám je let, kolik chce. V minulé desetiletce jsem Napalm Death rád viděl naživo a pravidelně mě odpálili svým nasazením a hlukovým bordelem, jenž nemá příliš obdob. Alba z posledních deseti patnácti let kolem mě ale povětšinou jen prošla. S Throes of Joy in the Jaws of Defeatism jsem si však dal delší dostaveníčko, nikdy nevíte, zda nebude to poslední.

 

Celá nahrávka se samovolně odpálí do nejvyšších možných rotací a Barney si může obrátit plíce naruby, aby ze sebe dostal své sdělení na patřičné vyšinuté (ne)normativní hranici. Herrera a spol. celku dodávají další punc divokosti a jasnosti v tom, co chtějí po letech stále předvádět. Jejich sekaná má nadstandartní struktury a bohatost, která z celkového veletoče postupně s dalšími poslechy vystupuje. Jsou více než rafinovaní a občas z jejich kulometné palby vylézají nečekané prvky, které zaujmou nebo pobaví dle naturelu a zkušenosti posluchače.

 

 

Úvod alba ve své první čtvrtině grinduje o sto šest, ale čím déle album poslouchám, zesiluji a zeslabuji, dostávám další a další aspekty. Výsledkem mi je, že Napalm Death jsou stále hraví jak malá děcka, i když u své hry vyvádějí jak uřvaní nevycválaní parchanti, jejichž rodiče hledí raději na dno flašky než na jejich vývoj. Tříminutová čísla jsou v jejich věku dýchatelná. Krátce trvající intenzita je v podání Napalm Death plná silných zvířecích prožitků a rozhodně nenudí jako táhnoucí se číslo plné náročných změn poloh a chaoticky trapné skládání podkladných polštářů.

 

Na těchto veteránech se mi líbí i to, že umějí vystoupit do středního tempa. Mají stále drtivou sílu jak výrazovou, tak kompoziční. Neostýchají se zkrápět melodie blackově kroužícími vyhrávkami, nesmrdí jim ani kosmické avantgardní tóniny Voivod a až netypicky melodické radovánky. Dostává se i na prog metalová odlidštěná umělecká výraziva, jako by se v jedné mantře srazili Meshuggah spolu s Gojirou. Trocha industriálního lomozu a netradičně postavených skladeb na base a bicích také přicházejí vhod a ukazují, že tito veteráni by neradi uvízli v síti monotónnosti. Nebojí se na své poměry ani alternativního přístupu, který není nepodobný sólovkám Mika Pattona nebo britské industriální scéně. Na verzi alba s bonusy naleznete i cover skladby White Kross od hlukařů Sonic Youth. Je báječná a stala se mi potřebnou. Už jen tento manévr podtrhuje odvahu a tvůrčí svobodu. Ano, až tak netradičně nám mávají Napalm Death svým albem na rozloučenou. Nahrávka na veterány vcelku dravá a patřičně rozmanitá, rozhodně nejde jen o nutné řemeslo. Mám dojem, že by mohli ještě ukovat nejednu rozmanitou pamětihodnost a prohloubit v budoucnu svůj odkaz.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Honza / 27.11.21 11:40

Dobře, omlouvám se, to nejdebilnější jsem psát nemusel, nechal jsem se unést. Jsem fakt ale Ministry fanda a to hodnocení mi přišlo hodně nespravedlivý (jak stran třeba kvalit průměrného rocku/metalu, tak v rámci Ministry). Asi je všeobecná shoda na tom, že nejlepší desky Ministry jsou Psalm 69 a Filth pig (možná i Dark spoon, ale to už je kontroverzní). Nicméně do Dark spoon Ministry byli Ministry na vrcholu, experimentovali atd. Animositisomina není špatná deska, ale experimentování hodně ustoupilo a ve stejném duchu pak pokračovala anti Bush trilogie. Osobně nejmíň rád mam Rio grande blood, je to nářez, ale bez přídatné hodnoty (snad jen Khyber pass je bomba). Stejně tak Last sucker. Relapse mi už přišla jako mnohem svěžejší kytarová thrash- metalová Ministry deska, From beer to ethernity se snaží znovu o experimenty, ale spíše to nefunguje (i když několik songů je velmi povedených- např. Permawar). Ale Amerikkkant mi přišla už jako velmi dobrá deska s odkazy právě na Filth pig nově se scratchingem a metodou až takové zvukové koláže ze samplů, elektronických vyhrávek atd. a Moral hygiene mi přijde v podobném stylu a mě to baví, protože je to v rámci kvalitních songů. Přemíra těch samplů může někoho srát, ze začátku mi to taky vadilo, ale zvyklnul jsem si:).

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky