Recenze: Napalm Death - Time Waits For No Slave

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

Napalm DeathTime Waits For No Slave

Bhut27.6.2012

Zdroj: MP3 (200 Kbps)

Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W

VERDIKT: Stokrát omletá věta, že „nic nového pod sluncem“ se musí použít i teď. Ale stejně to dokážou tihle nezmaři vytáhnout o nějakou tu třídu vejš, aby se nezamotali ve vlastních šponách. Hobluj!

V rychlosti si připomeneme počin britských buřičů Napalm Death Time Waits For No Slave z roku 2009. Ono totiž tady není moc co objevovat a o čem déle diskutovat. Je to nářez jak prase, přímočarý dusot a hoblování. Obrábění touto kapelou si tu a tam nechám líbit a stejně jako od AC/DC, tak ani od Napalm Death nečekám a ani nechci nic jiného.

Jistým vývojem si sice kapela pochopitelně prošla (vzpomeňme na energické punkové začátky), ale nakonec zůstala věrná svému osobitému pojetí death grind metalu, ve kterém obývají ty nejvyšší posty. Nikoho snad nepřekvapí tato příjemná porce svižné divoké hudby, která umí vmíchat energii do žil. Ovšem stále nemůžeme hovořit o kolovrátku, či vykrádání sebe sama. Je to stejné, jako u výše zmíněných Australanů. Přesto se Napalm Death daří vmíchat do svých ocelových špon nějaký ten hliník, který ve výsledné kopici, jak se patří, vyčnívá a svítí. Zde to jsou chorály, které udávají nový rozměr celé vizáži kapely. Nejsou dlouhé, nejsou hojné, ale jsou úchvatné. Ten, jemuž hudba tohoto spolku nikdy nechutnala, ani nemusí zkoušet koštovat její další fragment z bohatého zástupu všech počinů. Naopak ten, který je spokojen se stavem a směřováním kapely, bude opět obdařen na výsost skvěle a odejde (pokud tedy) nezklamán. Nic víc, nic míň.

Není, však od věci se podívat trochu do pozadí desky a přečíst si pár jmen z bookletu. Zůstaneme spíše u grafické stránky a jmen na ní se podílejících. Obal stvořili hned dva démoni. Kevin Sharp a především Mick Kenney. Že Vám ta jména nic neříkají? Zkusme zabrouzdat v paměti a při vyslovení jména Mick Kenney pootevřít booklety i starších alb Napalm Death, kde je taktéž podepsán pod autorstvím obalu. Na svědomí toho tenhle chlapík má sice ještě více, ale zcela stěžejní je hraní v mé milované kapele Anaal Nathrakh. No a Kevin Sharp se sice na obalu podílel jen okrajově, ale jméno to není nikterak malé. Měli bychom jej znát především z postu zpěváka v taktéž spřátelené formaci Brutal Truth. Ještě se zmíním o člověku jménem Carsten Drescher, který vytvořil layout. Jeho práce tohoto typu pak ještě můžeme vidět u velkého množství dalších neméně známých kapel, jen namátkou: Borknagar, Grave, Moonspell, Rotting Christ, Sentenced, Tiamat…

Podtrženo, sečteno další klasické album z dílny Napalm Death uzřelo světlo denní. Milovníci těchto naštvaných bez kompromisních brusičů jsou poctěni porcí čtrnácti písní o celkové délce padesát minut. Možná až trochu příliš dlouho na takovýto řezavý výplach. Ale co, když se má pařit, tak pořádně.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?