Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Napalmed - iii

Napalmediii

Jirka D.28.10.2011
Zdroj: promo CD
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Tvorba Napalmed je určena pouze pro úzkou skupinku hudebního publika, ve které bychom jisto jistě našli ještě užší, upřímnou část. Ostatní budou muset pátrat jinde.

Opět jeden z pohrobků zapadaný v redakci prachem téměř tříletým. Chvíli jsem přemýšlel, jestli otevírat staré hroby, ale dosti zajímavě zpracovaný čistě papírový obal desky (ekologové by zářili) mě po nějakém čase přemluvil a donutil jej otevřít. Chvíle listování roztodivně barevnými tisky, plocha se zvětšuje, až hluboce uvnitř nacházím kulatý disk. Název Napalmed mě láká, souzvuk s Napalm Death vyvolává představy rezonující minimálně s kovem smrti a v té chvíli ještě vůbec netuším, jak daleko jsem od reálu. Dvanáct mudrců spravedlivých leč nevědoucích neodhadlo by ani o píď víc.

 

Hlavním motivem celé desky, mohli bychom říci po způsobu německém – leitmotivem, je zvuk připomínající rachotící plechovky přivázané na provázku k dostavníku, které poskakují po kamenné dlažbě. Znáte to, jako když jste byli malí a z čisté dětské zlomyslnosti jste sousedovic kočce jednu takovou od lahůdkových párků a jednu od rybiček přivázali za ocas a udělali kšá. Neznáte? Ale jděte! Tak tento zvuk se line celým albem nazvaným symbolicky iii, které česká dvojice Martin.B. a Radek.K. (a nyní asi už trojice) vydala v roce 2008. Album zahrnuje pouze jednu skladbu stejného názvu, jestli ovšem můžeme vůbec mluvit o skladbě. Jde o zmatek zvuků a ruchů bez jasné (aspoň mně zůstala utajena) kompozice a viditelného rámce. Je to noise.

 

Přemýšlím, jestli se pustit do ekvilibristiky typu „najdi si svůj zvuk“ a jestli mám nějakým způsobem přibližovat, co se na albu během těch dlouhých osmdesáti minut odehrává. Připomínalo by to onu soutěž, kde se zoufalý volající pokouší odhalit původ nějakého skřípotu, aby pak zjistil, že to chrastilo v telefonní lince a že vyhrál zase akorát účet za telefon. Nebudu se do toho pouštět, ač povahy poměrně zvídavé, několik málo poslechů mou zvědavost ukojilo měrou dostatečnou a netřeba více.

 

Budu upřímný. Napalmed tvoří něco (a zdráhám se to nazvat hudbou), co nemám potřebu vstřebávat, nikdy jsem ji neměl a dá-li Prozřetelnost, nikdy mít ani nebudu. Nerad bych hodnotil noise jako celek, neb můj rozhled v tomto sub-sub-žánru je prabídný, ale moje zkušenost získaná prostřednictvím této desky ve mně vyvolává stejné pocity jako mnohé novodobé výtvarné či sochařské umění. Rád se podívám na Braunovy a Brokoffovy sochy na Karlově mostě, rád se podívám na sochu Davida, ale nic mi neříká skulptura rezavého rámu od kola, ke kterému je přivařený otlučený hrnec. Je zvláštní, jakými různými cestami se ubírá život umění, v našem případě hudby. Jsem rád, že jsem se vydal i touto uličkou a zjistil, že je pro mě slepá. Je čas se vrátit a vykročit zase jinudy.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

RadeK.K. / 4.11.12 17:39odpovědět

Díky za podporu.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky