Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Alessio Antoni je při tvůrčí síle a po roce vydává skrze svůj chmurně a minimalisticky orientovaný projekt NERATERRÆ další album. Stejně jako u předchozí nahrávky The Substance of Perception volí postup na bázi shromáždění těch nejpovolanějších z říše dark ambientu a jeho skromného rozvětvení. Znovu se podívejte vpravo na výčet jmen u skladeb, která možná nejsou na první pohled tak lukrativní jako na albu zpět, ale o jménech to tentokrát opravdu není. Navíc bych jim křivdil...

Pokud jsem u minulého počinu těžko hledal nit a směrem k autorovi hleděl s lehkou nedůvěrou, neboť dle mého udávali tok alba víc jednotliví hosté jak on sám,  u Scenes From The Sublime tento problém nemám. Jeho hlavním tvůrčím posláním je zachytit vznešenost díla formou strohých atmosférických zvukových poryvů a dbát při tom na celek. A musím uznat, daří se to. Atmosféra novinky má pevnější strukturu, než tomu bylo u předchůdce, má daná pravidla a směr. V tomto ohledu je autor zjevně o kus dál.

Princip je prostý. Každá skladba je spojením s konkrétním hostem a společný výsledek zase zvukovým přenosem předlohy konkrétního malíře a jeho konkrétního díla. Předlohou je tu dílo Repina, velkého Salvatora Dalího, u něhož se čerpá z Rozpadu persistence paměti, je tady i Francisco Goya nebo Caspar David Friedrich a jeho krásný výjev Poutníka nad mořem mlhy. Hned dvakrát je přítomno dílo polského malíře Beksinského, to jen tak pro zajímavost. V kostce tedy vše funguje v tomto jednoduchém vzorci: Alessio + hostující hudebník + předloha formou uznávaného obrazu = společná skladba. Jinými slovy, tentokrát je malířem Alessio a jeho hosté.

Jednotlivé skladby nás nenutí sbírat střípky a podivovat se nad jednotlivými party, drží víc pospolu a dělají ze Scenes From The Sublime ponurý zvukový monolit, jehož tíživost by u slabších povah mohla vyvolat jisté obavy. Já jsem ovšem právě z tohoto faktu nadšen. Alessiovi se podařilo dostát významu konceptu, to je pro tohle album stěžejní. Rozvíjet jej, ale za žádných okolností z něj neutíkat. Devíza novinky je přesně v tom, co chybělo rok staré práci.

Jedna věc je sledovat předlohu a druhá zvukový tok alba. Mohlo se stát cokoliv, ale zřejmě i volba na doprovod byla tentokrát prozíravější. Atmosféra alba je velmi temná a nijak přehnaně nadimenzovaná. Mám rád, když jsou stísněné okamžiky zachycené jednoduchým a tuhým motivem. Na Scenes From The Sublime si jej mohu užít hned několikrát. I věčně přebíhající atmosférik Shrine ho ve svých zvukových hrátkách drží jako nosný pilíř. Albem se při vší snaze o zachycení vznešenosti nese neklid a něco skrytě hrozivého. Lákavě podivného.

Scenes From The Sublime je hodinová seance na úrovni a s citem dobarvený koncept. Možnosti k námitkám v podstatě moc nenabízí, i když má své rezervy. Já si zase ty svoje schovám v hodnocení pro další album. U dark ambientu je to o pocitech a ty jsou ve společnosti aktuální práce NERATERRÆ v pozitivně rostoucích hodnotách. Do hutně minimalistické sféry Scenes From The Sublime se nořím rád a mám při tom takový ten správně nepopsatelný pocit neklidu. A to je nade vše.