Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Nick Cave and the Bad Seeds - Ghosteen

Nick Cave and the Bad SeedsGhosteen

Victimer7.11.2019
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Umělecká skromnost a pokora v (ne)přímém přenosu.

Nové album Nicka Cavea a jeho nejvěrnějších bych pojmenoval jako zasněné. Ne však nereálné, i když se nám při pohledu na jeho obal může vybavit čarokrásná říše fantazie. Krása bez hranic, ráj na zemi. Něco na tom bude, ale nová kolekce skladeb ve mně zanechává hlavně silný otisk víry. V sebe i ve své okolí. Na všech těch baladických a mnohdy sklíčených tónech nacházím něco pozitivního. Něco, co se běžnému vnímání vymyká. A pokud se chceme během poslechu Ghosteen bavit o snech a zasněné náladě, mohou za to především klávesy, které jsou během alba takto nastaveny a určují jeho podobu. Novinka je zcela jinde, než v zrcadle bluesově barové atmosféry a rockových výpadů. Je to minimalistická hra s pocity, samotné nitro autora a jím vedené jednoduché zvukové plochy. Zajímavá zkušenost s výborným výsledkem.


Letošní sbírku Ghosteen je možné brát jako konec trilogie a blízké napojení na předchozí dva počiny. Na Skeleton Tree a Push the Sky Away. V dlouholeté diskografii mistra je novinka číslem sedmnáct, ale častovat Nickova alba číslovkou mi nepřijde zrovna uctivé. Je to naprosto druhořadá informace. Každopádně už se mi stalo, že se o existenci nějaké trilogie dozvím až s nahráním finální části, kdy je dílo dokonáno. Náhoda nebo pouhá nepozornost? Asi obojí...


Novinka by mohla symbolizovat albové vyjádření k traumatu ze ztráty syna. Z některého pohledu to tak lze skutečně brát a lze narazit na místa, kdy je ta úzkost velmi syrová. Ale nechci se moc do podobných úvah pouštět, aby nebyly stejně falešné jako v případě odkazu Skeleton Tree. Takový tam tenkrát nebyl. Pojďme jinam. Jako hodně zajímavou beru změnu místa pro psaní textů. Ty oproti dřívějším zvyklostem vznikly přímo v Nickově domě. Chtělo to změnu, tak k ní došlo. Ale jinak je jasné, že to nejpodstatnější se skrývá v poselství alba vyjádřeného skrze to hlavní. Skrze hudbu a její přímý vliv. Přece jenom, pořád bychom se tu měli bavit především o ní. A navíc jsem v sobě zapudil pocit, že bych měl v Ghosteen hledat jenom smutek a počítat ztráty. Díky dalším napojením, která album nabízí. Mluvím zde o naději a pozitivních vibracích, celkové pochmurnosti navzdory. A navzdory tomu, že právě ten smutek nejspíš opravdu bude faktorem F všech pozitivních proměn.

 


Nechci psát o melancholii, všech těch snech, které se samy nabízí a jejich interpretace je v rukou naší fantazie. Nerad bych upadnul do patosu typu obeplouvání pevniny bytí a vidění svého já. Všech nových procitnutí a povznesení mysli. Nechtěl bych ani filosofovat o životě jako takovém, smyslech prožitků a všech těch zkušenostech, co mohou pomoci. Chtěl bych umět poznat a prožít skladby, které Nick Cave nahrál. Oprostit se od všech těch úvah a nechat vyznít jejich duši. Jejich zvuk, minimální rozsah a maximální účinek. Spojení typické potemnělosti a baladičnosti s analogovými synťáky. Ghosteen je klávesové album, to především. Vlastně dvojalbum. Téměř sedmdesát minut hudby v režii ambientu, komorní a křehké souhry na poli minimalismu. S malým bonusem navíc v podobě jména autora.


Z pár reakcí, které jsem měl možnost si přečíst, jsem nabyl dojmu, že Ghosteen je nepřístupná deska. Album postupných odhalování. A někdy ani to ne. Někomu prostě není přáno se do něj naplno dostat. Nevím, mně to tak nepřipadá. Spíš je to o zvyku. A o zvuku. O zvuku analogu, o hudebním minimalismu jako takovém a schopnosti jej soustředěně vnímat a sledovat při tom děj. Protože přes časté a rádoby přesné nápovědy, že se nic moc neděje, se toho naopak odehrává docela dost. Ghosteen není kolekcí repetitivních balad, nebo klávesami přidušenou možností hudebně rozkvést. Tady kvete to málo. Málo, co znamená mnoho. Ghosteen je hudební odpověď pocitu, který nežijete ve snech, ale máte tendenci o tom pořád přemýšlet. Tahle deska je svým naturelem schopná ten pocit detailně rozvést.


Najdou se tací, kterým deska přijde příliš tichá a příliš ukňouraná. I Nickův vokál občas sklouzne k vyšším polohám, kde jsme jej nebyli zvyklí slýchat. Někomu to možná přijde za hranou, už moc přiškrcené. Může být, samozřejmě. U mě však vyhrává celkové zpracování a předvedený pohyb v prostoru klávesy - piano - hlas - sbory. Cítím, že se zde odehrává něco velmi speciálního. Fans, kteří mají blíž k elektronice či ambientu, podobné album jistě uvítají. Je to i můj případ a proto výše tvrdím, že album není neprostupnou lehkou hmotou plnou těžkých zkoušek. Vážně není.


Jsou to pořád balady. Všechny do jedné podléhají konceptu alba a danému zvuku. Jemné a tiché písně, které na sebe přirozeně navazují a každá zvlášť má svůj prostor k rozvedení všeho podstatného. Vypichovat jednu nelze, ačkoliv větší a menší míra sympatií k některým skladbám je naprosto normální a logická. Pořád je to hudební album, ne příručka Boha, kde je zapovězeno mít či nemít rád. A pro mě je to hlavně album roku. Už vím, že ano.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Sollozzo / 15.11.19 11:51odpovědět

Navnadili jste mě recenzí a musím uznat, že tomu propadám taky...jako nedotčený Cavem. Asi je to tím inverzním počasím...pro mě překvapení roku.

Kubýk / 8.11.19 16:54odpovědět

Já si to při dnešním odpoledne pustil znovu, a unáší mě to daleko. Dlouho jsem u nějakého nového alba neměl takové krásně melancholické pocity jako u tohoto :-) Ono je to fakt na delší lokte, ale už jsem to poslouchal tolikrát v různých rozpoloženích, že jsem tomu už propadl :-)

Victimer / 9.11.19 6:42odpovědět

Skvěle. Já tomu propadl během cesty vlakem do hor. Zklidňující efekt to určitě mělo, ale pamatuju si, že mi bylo šumák co vidím z okna a byl jsem úplně ponořen do hudby. Ale sešlo se to dobře :)

Jirka D. / 8.11.19 12:34odpovědět

Postupnou cestu do nitra alba potvrzuju taky, i když zdaleka ještě nejsem tak daleko. První poslech byl naprostým nepochopením, ty další začínají dávat smysl. Hodně osobitá deska.

Kubýk / 7.11.19 17:26odpovědět

Na první poslech jsem trochu nechápal která bije, ale každý další poslech se do mě zařezává hlouběji a hlouběji. Hodně citlivé, ambientní, skvělé!

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky