Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Nifrost - Briseld

NifrostBriseld

Victimer17.6.2026
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Jako příjemná vikingská poslechovka funguje nové album Nifrost skvěle, ale originalitu na něm nehledejte.

I když se to nezdá, také Nifrost korzují scénou víc jak dvacet let. Někde v pozadí, ale s pěkně vypracovaným smyslem pro vikingský metal. Epické Norsko v sobě zkrátka nezapřou, během jejich hudby vlny studeného moře naráží do skal a obloha nad nimi maluje své dramatické obrazy. A když je na co navázat, což s bohatou minulostí této země je, tak se v takovém prostředí dobře vypráví. A Nifrost vyprávět umí. Chlapi se prezentují melodickým viking / black metalem a upomínají při něm na mnohé známější soubory své domoviny, jako třeba na Windir, Helheim nebo samozřejmě Enslaved.

 

 

Já si sám pro sebe tuhle kapelu nadefinoval jako přístupnější formu Helheim, kteří jsou smyslnější a progresivnější, a vedle kterých Nifrost kladou důraz na melodie a bezprostřední výpravnost. Jednoduše moc nevymýšlí a neopracovávají detaily. Jistě, Nifrost nepřináší vůbec nic nového, ale přesto se moc dobře poslouchají, protože styl jakým své severské poslání řídí, je kvalitní a poslechově věrný. Prostě a dobře dělají svému epickému řemeslu čest. Prim hrají melodie, které nejsou nijak křiklavé ani prostoduché, ale zabořené do charakteru krajiny a dávného odkazu předků.


Vedle těchto melodií, je to melancholie, která je posílá hlouběji a nevystavuje je tak přebujele slavnostní náladě nebo opileckému povykování. Nifrost jsou zahloubaní a střízliví hrubiáni, kteří umí své hrubiánství procítit a zahrát na jemnější strunu. Nemůžou chybět ani klasické hrdinské vokály a jejich provázání s blackovým ječákem. To k tomu prostě patří. Celé to není o ničem jiném, než jak ocenit přístup Nifrost k hudbě, která už léta vyvěrá z jejich rodné země. S tím jde ruku v ruce absence jakýcholiv překvapení, natož zapojení nových prvků. O nich hudba Nifrost není.

 


Briseld je třetím albem kapely a jako takové se naprosto nevymyká standardům viking metalové produkce kapel z Norska. Je třeba si vystačit s tím, jakým způsobem s tím kapela nakládá. A v tomto ohledu jde o velmi příjemnou záležitost. Snadný příjem, rychlá ranní procházka známým prostředím a čau. Dáme odpoledne opáčko po stejné trase? Klidně dáme, tohle není nic proti ničemu a když je čas a správná nálada, proč se za doprovodu epiky Briseld znovu neprojít? Něco dalšího z pohledu zajímavostí a důležitých informací? Asi ani ne, aspoň jsem na nic zásadního nenarazil. Tohle je zkrátka příjemná severská klasika z epického Norska. Ber, nebo nech bejt.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky