Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Nightfall - Macabre Sunsets

NightfallMacabre Sunsets

Garmfrost24.2.2020
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: phone, mini věž
VERDIKT: Primitivní atmosféra Macabre Sunsets splývá s členitostí nápadů, ponurou majestátností a melachancholií celku.

To uteklo! Jako by to bylo dnes, co jsem si donesl domů novou kazetu řeckých temně melodických (tehdy ještě krapet blackových) Nightfall s jejich druhým albem Macabre Sunsets. Vzhledem k tomu, že nebyl internet a k časopisům, respektive fanzinům jsem se dostal čistě sporadicky, mylně jsem se domníval, že se jedná o pirátskou kazetu a Macabre Sunsets je prvním albem a debut Parade into Centuries se svojí čistší produkcí a jemnějším stylem albem druhým. Macabre Sunsets mě doslova válcovalo expresivními výboji vzteku a bolestnými melodiemi hnanými ve svižném tempu. Tam, kde bylo Parade into Centuries v podstatě klidnou nahrávkou s čitelnějším zvukem, byl následovník hrubiánem a sestupem ke špíně a podzemní auře. Zároveň se dala lehce rozpoznat větší snaha o členitost a kompoziční pestrost. K mému zmatku posléze přispěla následující deska Athenian Echoes, která se víceméně vracela ke stylu debutu a sirnatá černota Macabre Sunsets prakticky zmizela

 

nightfall

 

Kazetové vydání Macabre Sunsets mělo červenočerný booklet s poutavou grafikou, texty a fotkami. Je mi líto, že jsem kazetu během času kdesi potratil. Jak šla léta, na desku i Nightfall jsem zapomněl. Před časem jsem si na moment kapelu připomněl s deskou Cassiopeia (naše recenze), ale opět v záplavě novějších a zajímavějších nahrávek na řecké draky zase zapomněl. Ani nevím, proč jsem si na první desky Nightfall vzpomněl a jedné z nich propadl.

 

Primitivní atmosféra Macabre Sunsets splývá s členitostí nápadů, ponurou majestátností a melachancholií celku. Tenkrát mi to tak nepřipadlo, ale nyní slyším jasné paralely k Septicflesh (tehdy Septic Flesh) na jejich debutu Mystic Places of Dawn z téhož roku. Jen s tím rozdílem, že Nightfall do svého stylového kotlíku navíc míchali koření blackové. Rovněž bylo už tehdy jasné, že Septicflesh mají předpoklady stát se veličinou a že jsou daleko zdatnějšími muzikanty, kdežto Nightfall zůstanou stále onou podzemní smečkou.

 

 

Z dnešního pohledu legračně nazvučené synťáky výslednému dojmu z Macabre Sunsets příliš nepomáhají. Já však mám stále na mysli tehdejší pocity, kdy jsem miloval krásné spojení klapek s tklivými sólovými vyhrávkami a veskrze temnou náladou jednotlivých skladeb. Tehdejší kytarové duo Chris A. (neplést si s Chrisem A. ze Septicflesh) s Mikem G. mělo ještě dostatek prostoru k sebevyjádření a netrpělo zatím Efthimisovým ředitelstvím, jak tomu bylo v dalších letech. Ten na albu nahrál vedle zpěvů i basu, kytary, klávesy i veškeré orchestrace. Proto stojí za povšimnutí, jak skvěle všechny nástroje fungují dohromady a jak se vzájemně doplňují. Proto je dobré vyzdvihnout Efthimisovo aranžérské umění, kterému dal přednost před představou vlastní velikosti. Rytmus držel pevně v rukou Kostas Savvidis (Kawir, Diavolos, Soulskinner). Jeho hru jsem plně docenil až časem, kdy jsem se naučil v hudbě číst a ne jen vnímat nejhlasitější nástroj a podle něj mlátit čupřinou.

 

Macabre Sunsets bylo natočeno v třiadevadesátém v athénském M. L. Studiu a masteringem ošetřeno francouzským kytaristou a zvukovým inženýrem Didierem Chesneau ve studiu Sonic Contact. Vzhledem ke stylové špíně nahrávky a Didierovým ostatním aktivitám je zřejmé, že zdánlivě špatná produkce mohla být záměrem nebo i nepochopením. Z mého pohledu o špatné produkci není řeč. Ať je to jak chce, album je takové, jaké je a díky tomu si ho celou dobu pamatuju jakožto výjimečné. Vlastně i díky jeho výjimečnosti nejen v rámci diskografie jsem se už tenkrát pídil po podrobnostech ohledně vzniku alba a nelehký zvuk mě nutil nořit se k jádru skladeb a rozeznávat důležité detaily a uvědomovat si jejich důležitost v rámci celku, do kterého pak zapadaly.

 

Doposud si užívám efektivní elegance krásných melodických celků s výraznou baskytarou, která nedává kytarovým diktátorům nic zadarmo. Musí se hodně snažit, aby posluchač nezačal poslouchat vedle dominantních kláves napřed basu a až pak kytary. Album plynule sleduje duchovní cestu s bojovnými pasážemi vnitřní i vnější formou. Poeticky dramatické rozervání se občas jakoby rozpadlo na kousky, aby se po chvíli dostalo přes nádherné vyhrávky a melodické linie dostala k vygradovanému závěru. Macabre Sunsets v podstatě znamenalo vrchol Nightfall i krásnou ukázku řeckého metalu se vší jeho parádou.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky