Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Nile - Vile Nilotic Rites

NileVile Nilotic Rites

Garmfrost2.12.2019
Zdroj: mp3 (320kbps)
Posloucháno na: všem možném
VERDIKT: Nile nás v současnosti pobaví, potěší, ale neohromí. Vile Nilotic Rites je technicky dokonalé dílo s jedinečným zvukem, které se jen tak neoposlouchá. Schází mu však velikost starých nahrávek...

Jak já byl napnutý, jak se Nile v obměněné sestavě bude dařit. Byl jsem plný pochyb, zda bude v kapele chybět starouš Dallas Toler-Wade moc nebo příliš, protože jeho hra i hlas byli pro Nile určující. Naštěstí má Karl Sanders čuch na talentované muzikanty a spolu s bubenickým géniem George Kolliasem si k sobě vybrali dva šikovné kumpány, kteří se vedle svých nástrojů chopili i mikrofonů. Jak jsme měli možnost vidět a slyšet v Brně na Melodce, jde jim to i na pódiu. Do rodiny Nile dokonale zapadli, čehož výsledkem je aktuální nahrávka Vile Nilotic Rites.

 

Novinka je příjemnou odpovědí na otázku, zda budou Nile pokračovat v sérii slabších desek, nebo jim změna v sestavě prospěje a podaří se jim vrátit s deskou hodnou své velké minulosti. Vile Nilotic Rites nepřináší nic nového, vše je předvídatelné. Nicméně předvídatelné v dobrém. V podstatě pokračuje v režii předchozí What Should Not Be Unearthed. Což byla deska, která měla ze slabšího období nakročeno a Vile Nilotic Rites v této cestě pokračuje. Střední tempa převládají nad těmi výplachoidními, což je na jednu stranu škoda, protože masakr Nile vždy slušel, ale zase tím lépe vyzní mohutná pestrost jednotlivých nápadů a nahuštěná monumentální atmosféra. Vokálně je Vile Nilotic Rites možná i nejpestřejším dílem v historii kapely. Místy mi hlas basujícího Brada Parrise připomíná Dallase v jeho vyšším jekotu. S tím rozdílem, že svůj jekot žene výš. Rozlišit growly není vůbec jednoduché, ale hluboký hlas šéfa Karla Sanderse poznáte na sto honů. Jeho hlubinné bublání miluju a připadne mi, že je ho slyšet víc než v poslední dekádě.

 

nile

 

Stylisticky se Nile neodchylují od zavedeného scénáře. Rukopis kapely je daný, ale ve svém obnoveném ohni hoří nadšení z každého riffu. Stále jsou ke slyšení tytéž zběsilé vyhrávky a rytmické zvraty. Každá skladba se liší od druhé, ale všechny pojí obdobná nálada. Metalové salvy obohacují jak orientální intra a vsuvky, tak symfonické skoky. Ty mi ovšem vadí pro svoji umělost a podobnost s postupy takových Cradle of Filth. Což beru jako velkou kaňku na kráse. Nic proti CoF, ale Nile jsou jinde a podobné kousky je shazují na úroveň začátečníka.

 

Radikální sypačka Long Shadows of Dread album bez jakéhokoliv varování otevře. Respektive rozkopne. Variabilní masakr s příměsí starého thrashe je i následující The Oxford Handbook of Savage Genocidal Warfare. Díky Kolliasově čarování žene intenzitu z extrému do extrému. Po blasfemickém šílenství se propadne do pomalé bažiny a zase zpět. Titulní song je rytmické zlo s řevem zfanatizovaného davu přihlížejícímu temnému rituálu. That Which Is Forbidden jsou typičtí Nile posledního období. Bráno v dobrém. Sekačky, ambient, zvracení však záhy střídá opět nářez s blackovým hlasem a oněmi CoF manýry. Skladbě to prospívá, ztrácí tím originální tvář. Tu si získá s následující zběsilostí Snake Pit Mating Frenzy. Takto zní jen a pouze Nile. Letos tedy ovoněni thrashovou řevnivostí. Jelikož mám zběsilý thrash moc rád, vůbec mi podobné mixíky nevadí. Kořením kompoziční hravosti jsou zejména orientální vsuvky a Sandersův murmur. Potíž mám se stopáží. Ne, že by mi jakákoliv skladba vadila nebo přebývala. Zřejmě chápu tvůrce, že neměl to srdce vypustit ani notu. Osmiminutové peklo The Imperishable Stars Are Sickened by klidně mohlo album uzavřít. We Are Cursed, jakkoliv je zdařilou kompozicí, se jeví jako bonusová se zbytkem příliš nesouvisející.

 

 

Vile Nilotic Rites se zřejmě nevyrovná kultovním nahrávkám Nile. Postrádám jejich hloubku a nesmrtelnost. Myslím si, že se o to Sanders a jeho kumpáni dávno ani nesnaží. Kráčí po své cestě pořád dál a nijak zvlášť se neohlíží. Jedná se o technicky dokonalé dílo s prvotřídním a jedinečným zvukem. Je příjemné na poslech, neoposlouchá se. Řekl bych, každému fandovi Nile udělá Vile Nilotic Rites radost. Ale ohromí jej?


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Ivoš / 3.1.21 14:34odpovědět

Je to druhá krapet obyčejnější nahrávka v diskografii Nile. (po At the Gate of Sethu). Pořád je to ale velice poslouchatelné. Jen vím, že umějí i lépe. 7,5/10

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky