Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ano, trilogie je ukončena. Spolu s Bad Witch v experimentálním, na poměry Nine Inch Nails možná až riskantním rozpoložení. Rozevřené nůžky posluchače však podobně rozevřený zdroj zvukové inspirace určitě uvítají. Vždyť není nad to si stříhnout kousek vedle linek, které někam směřují, stránku za stránkou pořád stejným směrem. A to i přesto, že zrovna NIN by bylo dobré brát jako ty, kteří už dávno nejedou na jistotu, ale snaží se o změny. Zvuku, výrazu, přístupu. Vemte si třeba falešnou kompoziční zastydlost Hesitation Marks... Bad Witch je ale ještě dál, jinde.

Nakonec, bylo to chtěné. V první řadě mít v Bad Witch něco víc, než jen tu a tam rozmělněnou klasiku sebe sama, která se sice času od času vykasala se zajímavou skladbou, ale sám si už nějak nevzpomínám, kdy mě NIN skutečně soustředěně dojili, zakouslí jako klíště. A potom mít v Bad Witch něco víc než EP. EP jsou prý přehlížena... Možná bychom měli ztratit pár slov na téma pár sekund navíc, přesněji čtrnácti nad půlhodinu, což je asi víc, než dovolují kritéria klasické EP nahrávky (Add Violence má třeba 27 minut). Kdo chce mít v Bad Witch velké album, nechť jej má, komu je to šumák jako mě, ten ať si ukončí trilogii ve stejném nastavení jako byla započata. Tedy v dopředu proklamovaném formátu EP. Kdo si rád rýpne, jistě najde viníka (Reznor), a kdo polyká výhradně sousta hudební a na detaily háže bobek, ten bude mít také plné břicho a ještě si přidá. Bad Witch se totiž povedlo.

Byla řeč o tom, že byl čas podívat se dál a zkusit nahrát ryze experimentální nahrávku. Tak proč při tom všem nezkusit zapojit saxofon, jehož využití na albu je přímo libové a proč nedat vokálně najevo, jak dalece je vryt do paměti Trenta Reznora mistr David Bowie. To pak můžeme v klidu napsat, že Bad Witch nazpíval jistý Trent Bowie a bude to jen tak mimochodem vlastně pravda. Je tu šest skladeb, šest různých možností, jak NIN nechat jít. Pokud budeme brát skladby Shit Mirror a Over and Out jako ty, které si drží své (v prvním případě až punkově) agresivní klima, nebudeme se muset za svá slova stydět. Ale je fajn slyšet, že u obou dvou jde z jejich charakteru něco víc, než by měla unavená a smířená kapela produkovat. Ideální pocit, že NIN jsou na Bad Witch odhodlaní a rozverně nadržení.

Pokud budeme nahlížet na skladby Play the Goddamned Part a I´m Not From This World jako na ty, kterým velí instrumentální klídek, ambient a zasněně experimentální plochost, taky bude vše v pořádku. Druhá jmenovaná by mohla klidně doprovázet soundtrack Quake a nikdo by se myslím nezlobil. Zato Play... je ryze experimentální kousek. Saxík, zvukově badatelská činnost rozjetá na plné pecky a přitom za dodržování starých pravidel. Možná jsem nezmínil další dojem, který na mě Bad Witch dělá. Ono, vedle své experimentální povahy, jde druhou stranou k detailním znakům staré elektroniky, industrialu či noise music a vše pak spojuje v jedno. Skutečné orgie nás pak čekají u singlu God Break Down The Door. Tam jde tohle spojení ven všemi póry v kůži a pošmáknout si musí každý, komu nezvoní v uších či neprodělal devastující zranění, jež mu neumožňuje kvalitní příjem. Trent Bowie, jeho saxík, pulsující masa elektroniky, strhující atmosféra.

Mé pocity celkově? Určitě pozitivní. Na obracení superlativů v kadenci slovo od slova to není, ale z Bad Witch jde síla a schopnost své rozkročené přesvědčení zvládnout a ukočírovat. Stát, nevrávorat, ale kynout. Poslední díl trilogie u mne jednoznačně vede, v tom mám bezpečně jasno. Otázkou zůstává jak by deska dopadla, kdyby měla dalších dvacet minut a jela stále v tomto duchu. Kdyby jsou ale jen kdyby...