Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Nocturnus - Thresholds

NocturnusThresholds

Ruadek20.9.2014
Zdroj: kazeta / mp3
Posloucháno na: FiiO X3 + Koss Porta Pro / kazeťák
VERDIKT: Vesmírný death metal na technické bázi, letitá vzpomínka na doby zkázy od emzáků, která byla nadmíru příjemná.

Spielberg kecal, když nám ukázal, že emzáci jsou hodná stvoření s velkýma očima, co pěstují kytičky a létají z planety na planetu jako pilné včelky. Emzáci jednou přiletí a vezmou nám vítr z plachet, černá voda se nedočkavě vyleje z břehů a potopí naše úsměvy pod plachtou děsu a utrpení. Nebuďme tak naivní, peklo a smrt čeká možná jen kousek od nás a vemte jed na to, že vypálí jako první. Tak si to alespoň představuje sestava Norcturnus, která naše slechy oblažovala v libozvučných devadesátkách, kdy bylo pomrkávání po mimozemských entitách docela v kurzu.

 

Šmejd z vesmíru může mít hodně podob. Může vypadat jako pokojová rostlina s nejasnými úmysly nebo naopak jako slizká nestvůra s větším počtem očí, uší a například pohlavních orgánů. A jeho víra nemusí být stejně tak v nic a nikoho jako v totální chaos či v prokleté stoupence, padlé bohy a zlé štokrle na nožičkách. Je to jedno, poznáte zavčas. Ti zlí emzáci z naší recenzované vzpomínky se hned v úvodu snaží přivolat trojici toho nejhoršího spadu z vesmíru, jaký si dokážete představit. A potom se rozjede něco, co v té době nikdo nehrál.

 

 

Nocturnus, ostřílení mladí hoši z věhlasné Tampy na Floridě, kolébky US death metalu, na to šli troufale hned od začátku. Thresholds je jejich druhým počinem, hned po v mnoha ohledech revolučním The Key. Tato kapela byla vlastně první, která začala používat zvukové efekty a klávesy ve své muzice. Dnes se to zdá až neuvěřitelné, ale nikdo v té době se ani neodvážil zpestřit svoji muziku něčím experimentálním, ačkoli i o tom bylo to pravé kouzlo.

 

Proč vzpomínám právě na Thresholds? Protože mě tahle deska zformovala, zakoupil jsem si ji na – jak jinak – polské kazetě ještě v dobách, kdy mi čouhala sláma z bot. Devízou kapely byla jednak neopakovatelná atmosféra, jakou byste vyřezali jenom z velkých sci-fi mlátiček na plátně. Stejně jako Cynic (a ještě pár dalších v té době) se Nocturnus vrhli na extrémně technicky náročný a vizionářský metal s přesahem. The Key má fanouškovská obec o něco radši, protože tady se to všechno nastartovalo a žije to dodnes.

 

Poznávacím znamením Nocturnus je vedle atmosféry, kterou tvoří zcela specifické „space“ klávesy (od té doby jsem tento rejstřík u nikoho neslyšel), kytarová práce. Těžké deathové sekanice v podladění na samé hranici možností a tzv. osamocená sóla (nevím jak jinak to nazvat). To znamená, že celá ta řež se občas jakoby zastaví v čase i akci a do prostoru vylétne ultrarychlé sólo, které zanikne s další sekanicí. Nikoho jsem nikdy neslyšel takhle hrát a po počátečním poznávání tohoto konceptu si je dnes už jinak představit neumím. Mike Browning jede hlavně šlapákový kulomet, death metal Nocturnus se až na jediný rychlý výplach nepouští dál než do rychlejších středotemp, kde se jejich těžkému stylu daří pálit i od boku skutečně skvěle.

 

Mezi favority patří bezesporu Aquatica o událostech z roku 2023 (už se k tomuto datu pomalu blížíme, přátelé) a podmořské kolonii. Bublinky, temné hučení a velice mimozemské klávesy jsou doslova všude. Těžká palba deathových jízd v tom nejlepším světle (nebo tmě?). Stop-time skladeb se sóly tu kapela využívá naplno, o to více si posluchač uvědomí tu valivou jízdu, která opět a opět drtí.

 

 

Jak si myslíte, že tento příběh skončí? U bíle prostřeného stolu se zástupci všech zásadních osobností obou civilizací a poplácávání se po zádech? Tak to jste hodně naivní nebo rádi po večerech pohádky hozené do jiného vesmíru. Všechno skončí blbě, přátelé, a o tom zatím je i příběh této kapely, která se po letech snažila o znovuoživení a vydala tak slabou placku, až se chtělo zavolat do Houstonu, že máme problém.

 

Vesmírných taškařic bylo a vždycky bude málo. Buďme rádi za každou z nich, tohle je mé největší doporučení pro těch několik z vás, co tuto kapelu stále dodnes míjejí.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Arcanum / 6.11.20 1:09odpovědět

U tohoto alba mě zklamal zpěv. Škoda, že Mike Browning upustil od svého hlasu. Jinak by to byla paráda a 100% hodnocení. Na The Key tato deska ale nemá.

-krusty- / 20.9.14 17:01odpovědět

Společně se "Spheres", "Focus" a "Elements" naprosto zásadní album!! Není co dodat, NOCTURNUS rozvinuli "The Key" do ještě větší epičnosti a komplexnosti... P.S: vůbec jsem netušil, že je tohle k mání na LP....!!!!!

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky