Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Noise Trail Immersion - Tutta La Morte In Un Solo Punto

Noise Trail ImmersionTutta La Morte In Un Solo Punto

Symptom31.10.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Beyerdynamic DT 770 PRO
VERDIKT: Pro momentální nedostatek přiléhavých českých slov odhaduji pravděpodobné znění anglického sumáře na slogan typu "soul-crushing album".

Nedá se svítit, italská pětice avantgardních metalistů kupí noty do tak svůdných tvarů, že je těžké odolat. Noise Trail Immersion hrají intenzivní fúzi post-metalu a black-metalu s důrazem na krásně pokřivené harmonie. Více než desetiletá expozice kapelní zkušenosti se projevuje vytříbeným vkusem a hrou plnou intrik. Kdo zná mé hudební preference nebude překvapen, že tu jásám nad každým dalším zaskřípáním kytary, trefeným dávením do mikrofonu a celkovým náporem energií napěchovaných skladeb. Pro ilustraci dodávám, že se nacházíme ve zvukomalebných krajinách spojených se jmény jako Deathspell Omega či Dødheimsgard.

 

Jestli nahrávku něco výstižně charakterizuje, tak slovo chaos. Není to ale jako v jazzu, kde pět muzikantů hraje každý jinou skladbu zaráz. Tutta La Morte In Un Solo Punto vyniká jak jasnými hudebními myšlenkami, tak skvělou instrumentací. Většina skladeb je rychlá a úderná a není to dáno zneužívaným efektem ohlušujícího rachotu bubnů, tady se jimi umocňuje pocit neustálé zuřivosti. Občasné blastbeaty nejsou tak dominantní, aby přehlušily hru ostatních nástrojů a vokál. Ten plynule přechází z vyšší polohy blackového skřehotu do hlubších poloh deathového chrapláku a v obou případech pasuje výborně. Tíha kompozic pramení ze souzvuku všech nástrojů, ladění a koncentrace na komprimaci stěžejních motivů do krátkých celků.

 

Jsou nahrávky, které vzbuzují otázky nebo pochyby různého druhu. Zde není k podobným úvahám moc prostoru. Pátá řadovka je naprosto vyspělé a sebevědomé dílo bez nedodělků a šrámů na vizáži. Ďábelská jízda skrze odvrácenou stranu reality je s jedním přestupem vprostřed alba ve formě oddychové pětky Sogno A Sé Stante, která připomene, jaký fofr obsahují dvě čtveřice skladeb před a po této mezihře. Titulní píseň je umístěna na samotný závěr a není to jednorožec převyšující zbytek, plyne se stejným zápalem a trefně završuje dialog o odvěkém konfliktu mezi hmotou a duší.

 

Album by mělo obsahovat příbalový leták s varováním pro úzkostné povahy s chorobnými sklony k pozitivitě, že poslech může navodit nepříjemné stavy útrobní tenze. Co obal jen naznačuje, hudba kompletně dokonává a servíruje zhudebněné stavy vyšinutí o hloubce zející propasti neuspořádané lidské duše. Jelikož kapela nemířila na hlavy, ale žaludky posluchačů je třeba konstatovat, že neminula ani o centimetr. Přeji příjemný katarzní poslech.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky