Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ještě než se příští týden podíváme na zoubek novému albu Onirik, necháme si rozehrát okultní praktiky podstatně tišším tónem. Je to prosté, Onirik je black metal a Noite jsou jeho uhlíky vytažené z ohně. Za oběma tělesy stojí muž s pseudonymem Gonius Rex a jeho okultní záliby aktuálně hozené dvěma směry. Ten týkající se Noite je o uchopení temnoty trošku z jiného úhlu pohledu, než nabízí legie navztekaných mladých mužů v ohřebíkovaném úboru. V tuto chvíli se nebavíme o metalu, ale o rockové avantgardě zabalené do medievální atmosféry.

V případě Noite si představme hráče na loutnu, jenž se zapletl se zlým osudem a propadl okultismu tak zásadně, že byl vnitřně donucen přetavit své umění do podoby alba. Během soustředěné hry na hudební nástroj se doprovází zpěvem a nočním vizuálem pro dokreslení nálady. Noite je muzikou, na kterou si lze stejně dobře dopřát pár tanečních kroků, jako klidnou chvilku u krbu se sklenkou vína v ruce. Záleží, jak to berete. Spalující plameny nešlehají metr vysoko, oheň spíš jen tiše olizuje nahá těla padlých bůžků, kteří vlivem žáru kroutí své obličeje bolestí v rytmu pravé nebeské plačtivosti.

Gonius Rex je okultní svéráz, jenž je v undergroundu znám již téměř dvacet let, a to hlavně díky Onirik, na jehož kontě v současnosti přistála deska číslo pět. A kdo vývoj Onirik sleduje, toho nemůže tento úkrok stranou výrazně překvapit. Už v Onirik bylo postupem času jasno, že se dočkáme osobitého přístupu a originálních alb. S Noite jde Gonius dál jenom v tom smyslu, že využívá tišší chod a klidnější prostředí. Jinak se nacházíme na známých místech. Pořád jsme mezi stěnami stejného sklepa a po stěnách visí louče přesně jak jsme zvyklí. Jen zavřeme hrubé dveře mysticismu a necháme rozeznít podivné tóny Noite v místě, kde se střetává podzemní věda s hrdě se dmoucím avantgardním bigbítem.

Debut Noite je o střetu poetického okultismu ztracené duše se vznešeným pohrdáním na vlně morální satiry. Noite je v překladu noc a A Cor de Fogo zase barvy ohně. Je to mystický bigbít, v němž koluje střídmá majestátnost a disharmonie. Basa je vážně libová, pěkně v protisměru bublající strunná dáma. Vokály jsou čisté a klidné, s občasným jednoduchým motivem áá-áá chorálu, který nás lehce povznese nad děj. Písně jsou si navzájem dosti podobné, do materiálu, jenž vznikal v období let 2017-2019, je třeba se ponořit s větší vervou. Výrazného motivu ani odklonu od tématu se nedočkáme, vše je vedeno jedním směrem.

Někomu může vadit rodná řeč souboru. Portugalština rozhodně není jazykem, kterým bychom v našich končinách běžně vládli, natož abychom v něm dokázali poznat krásu. Snad jen jeho znělost. Pro mě je to díky Noite dost ušišlaná řeč, které přijdu na chuť jen za určitých okolností. Zároveň to není něco, co bych nemohl snést, a tak beru vokály Noite jako neobvyklost, netradiční výpravu na jihozápad od nás. Za sluncem, za mořem a za temnotou. Závěrečná slova? Hudebně si zkuste spojit dohromady Virus s Hexvessel a třeba si budete připadat blíž. No, schválně...