Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Non Opus Dei - Eternal Circle

Non Opus DeiEternal Circle

Jirka D.24.1.2011
Zdroj: promo CD
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Na první pohled zběsile rychlá hudba, která má potenciál odradit mnohé. Dát jí více prostoru zaručuje zajímavější zážitek, který stejně bude mít ještě pěkný kus cesty k opravdu hlubokému prožitku. Je na každém, jak blízko k tělu si tyhle „bezbožníky“ pustí a co se bude snažit v jejich netradičním black metalu najít.

Polští neznabohové Non Opus Dei přispěchali v září loňského roku s dalším albem a do své již dosti bohaté sbírky přidali po třech letech opět jeden exponát určený fanouškům extrémnějších žánrů. Věrni zásadě „nová deska, nový label“ přesídlili se svou novinkou Eternal Circle z područí Empire Records k Witching Hour.

 

Předpokládám, že mnozí z vás jste se s tvorbou této party zatím nesetkali a jelikož ani já nejsem výjimkou, zkusím poodhalit pro vás i pro sebe něco z historie a přiblížit aktuální sestavu, která je podepsaná na aktuálním díle. Kapela byla založena v roce 1997 a po vydání dvou demo pokusů vychází v roce 2002 první velká studiová nahrávka Diabolical Metal. Následuje vydávání řady alb v rychlém sledu za sebou, po roce až dvou, ale až v roce 2007 na sebe výrazněji upozorňují dílem Constant Flow. Ze zakládajících členů v kapele působí už pouze zpěvák, kytarista a tvůrce textů v jedné osobě – Klimorth. Bubeník Gonzo se k N.O.D. přidává během práce na The Quintessence (2006) a krátce po skončení prací na této nahrávce se připojuje další kytarista Budda a basák Rochu. V této sestavě fungují dodnes a Eternal Circle je toho důkazem.

 

Co album nabízí? Odpovědí na tuto otázku by se našlo několik. V prvé řadě je tu nachystáno celkem devět skladeb, které dávají dohromady, ať nekradu, něco málo přes půl hodiny muziky. Z hrací délky už začíná prosvítat rychlost, s jakou se album ubírá a pokud vsunete disk do přehrávače a zmáčknete play, budete okamžitě utvrzeni v počáteční domněnce. První poslech zanechává na posluchači dost znatelné následky (lehký třes organismu, špatná koordinace činností těla i mysli atp.) a stejně tak tomu bylo i u mě. Po prvním přehrání jsem ani neměl chuť se pouštět do dalšího. Na rozdíl od většiny blackových kapel, ve kterých jsou do hlavní úlohy nasazeny ostré a řízné kytary (mimo jiného), u Non Opus Dei sedí hlavní arcikacíř za bicí soupravou a svou hrou válcuje vše ostatní. Obdobně rychlé bicí se slyší jen málo kde, hledat v něčem podobném techniku je skoro zbytečné, protože o to tu vůbec nejde. První dojem je do značné míry ovlivněn právě touto složkou výsledku a závěr z toho by mohl být, že jde o ultrarychlou hudbu bez ladu a skladu, jejíž jediným úkolem je vybít agresi aktérů samotných, ale hlavně fanoušků ať už pod koncertním podiem, nebo v pohodlí domova  k nelibosti sousedů – důchodců – v  jednopokojovém bytě panelového domu.

 

Nicméně další poslechy přinášejí některé jemné detaily, které jsem dřív nezaznamenal. Oproštěn od prvotního šoku s libostí nacházím několik záchytných bodů, ostrůvků zajímavého přístupu, o které se starají především kytaristi a občas i basák. Mnohé jejich vyhrávky dávají tušit dobře zvládnuté práci a zajímavým nápadům, které celkový dojem mírně vylepšují. Zcela úmyslně volím slovo „mírně“, protože těchto světlých míst není na nahrávce mnoho a je potřeba je dost pitvorně hledat. Jejich úloha proto působí dost nicotným dojmem, protože silně válcující bicí přejedou vše, co jim přijde do cesty. V tomto bych asi viděl hlavní slabinu alba, kvůli které bude deska nemilosrdně zařazena do skupiny nahrávek, které rozhodně nepotřebuji slyšet ke snídani, k obědu ani k večeři. Jednou za měsíc, si myslím, je zdravá dávka, kterou je schopen zvládnout každý bez větší újmy na zdraví.

 

Nakonec se jen okrajově zmíním o konceptu alba, protože ač to zní dost bizarně, opravdu se jedná o koncepční album. Eternal Circle (Věčné kruhy) pojednává o uzavřenosti života, následnosti událostí a nevyhnutelnosti osudu. Vše uzavřeno do kruhu života, filozofie, kterou si tito Poláci ve své osobité úpravě vypůjčili od paralytika Nietzscheho, průkopníka nihilismu, kterému také na albu věnovali jednu skladbu – Demon Nietzschego. Osobně mi tato skutečnost především asi díky neznalosti textů do značné míry zaniká, jediná zajímavá provázanost a uzavřenost je pozorovatelná na začátku a na konci desky – obé ztvárněno dětským hláskem – kterou nejlépe postřehnete nastavením funkce přehrávače repeat.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky