Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nothing jsou z Philadelphie a my tady u nás na Echoes jsme zatím psali o obou jejich předchozích deskách, z čehož určitě cítíte lehkou ironii toho, že reálný dosah těchto snah končí někde v Bílých Karpatech. Je dobré to vědět a je dobré na tom stavět. Nothing jsou současně kapelou, která nahlodala náš Echoes vyhledavač, kam když napíšete „nothing“, nenajdete skutečně nic. Zkuste si to.

Od minulého alba Tired of Tomorrow uběhly dva roky, což je stejně krátce jako mezi prvními dvěma nahrávkami, a aby těch jistot nebylo málo, o vydání se opět postarali na Relapse Records. Stejnou jistotu pak představuje hudební obsah alba, kterým je rock zamlžený v shoegaze, bez zcela jasných kontur a postavený na základech noise rocku. Pokud jde o sestavu, krátce po nahrání kapelu opustil basák Nick Bassett (ex-Deafheaven), kterého nahradil zpěvák hardcorové kapely Jesus Piece jménem Aaron Heard. Takže aspoň nějaká změna.

Pokud jste se doposud s muzikou Nothing nesetkali, doporučuji vrátit se k naší recenzi předchozí desky Tired of Tomorrow (2016), kde pár užitečných slov najdete. Stručně - něco pro fanoušky My Bloody Valentine, měkčích Junius, Alcest v období pro levicové rádoby-intelektuály desky Shelter a podobně. Neboli snivá rocková hudba, která nemá ambice člověka nakopnout, ale spíš pohoupat na vlnách melancholie a odpočinku. Pokud snad z toho výčtu a přirovnání máte dojem, že se opakuju, tak ano, ale pouze proto, že se hodně opakují právě Nothing. A tentokrát ne až tak dobře.

Dance on the Blacktop je především deska s hnusným obalem, u kterého nevím, co má znamenat nebo co mi má říct, ale nelíbí se mi. Druhak je to deska, která v plné míře staví na minulosti kapely a tu více méně recykluje povedenějším i méně zdařilým způsobem. Album lze celkem snadno přijímat jako jeden klidně plynoucí a nijak zásadně nepulzující celek, jehož 43 minuty člověk může dělat cokoliv dalšího, dokonce i poslouchat. Jako kulisa je deska tím pravým. Jako hudební nahrávka, v níž by měl někdo snahu se pitvat, je Dance on the Blacktop průměrným shoegazingem s jasně danými žánrovými pravidly a minimem invenční práce. Navíc s dost nechutně ořezanýmzvukem.

Silnou stránkou kapely jsou jednoznačně lehce houpavé, kytarově plné a zpěvné pasáže, v nichž se snoubí silná melodika s nakřáplým zvukem kytary (kořeny v noise rocku nepopírá), které plynou se samozřejmostí všedního dne. Typickým zástupcem by mohla být skladba I Hate the Flowers, ale stejně tak i hromada dalších, které staví na stejném principu. Je jich dost, fungují přirozeně a spontánně, ale i lehce nastavovaně a tápavě (You Wind Me Up). Navíc je místy té pohody na můj vkus až moc, kapela působí hodně unaveně (Plastic Migraine), nebo dokonce až ospale (The Carpenters Son).

Jako logické rozřešení se samozřejmě nabízí to, že přesně tak album mělo a má znít a že přesně tak to kapela chtěla. V podstatě souhlas, v rámci žánru se něco takového očekává a jeho přísní vyznavači budou nejspíš víc než spokojeni. Pro mě je ale Dance on the Blacktop v mnoha ohledech slabším článkem diskografie Nothing a obecně albem, jehož silné stránky budou muset hledat jiní.