Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Oathbreaker - Rheia

OathbreakerRheia

Symptom30.12.2016
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Creative GigaWorks T40
VERDIKT: Pro fandy alternativních forem blackmetalu by Rheia mohla pár dní znamenat konečnou stanici, ale následný přestup na jinou linku je, myslím, nevyhnutelný.

Belgičané Oathbreaker vzali na nové desce otěže pevně do rukou a nahráli své memento, které je postavilo na roveň s kapelami typu Deafheaven. Hlasitý a brutální post-black metal střídají klidné shoegaze pasáže a tvoří tak dynamický mix plný úchvatných momentů. Silnější část desky je bezesporu ta metalová, kterou definují tremolo kytary, blastbeaty a screamo. V této konstelaci se dobře daří doručit skrze melodie pestrou škálu emocí a i přes opakující se postupy je efekt zaručen. Očividná snaha nasáknout více žánrů a kombinovat protichůdné vlny funguje vcelku nenuceně, ale ne vždy vede tato snaha až na samotný vrcholek hory. Vynikající akustický kus Stay Here/Accroche-Moi působí při té vlně modernizace stejně předvídatelně jako intermezzo I'm Sorry, This Is, ale také dělají z desky to, čím je – odrazem doby a jejích tendencí, která bude mít pro budoucí minulost svůj význam.

 

Hlavní slabiny alba jsou v délce a čistých zpěvech. V agresivní poloze dokáže Caro s hlasivkami to, o čem jiní jen doufají, že by se jim v lepších dnech povedlo z hrdla vyloudit, ale na čistých zpěvech cosi nesedí. Zde jsou jasně slyšet mantinely, na které Caro naráží a můžeme se přít o to, jestli je nakřáplost se stopou falešnosti za čárou nebo jde o uměleckou licenci. Počítám, že o prověrku studiového výkonu se dostatečně postarají živá vystoupení, kde může stabilita očekávaných výkonů značně kolísat. Z mé strany rozhodně plus za odvahu rozšiřovat hlasový rejstřík a snahu dobývat nová území. Pro lepší představu dodávám, že hlasový témbr by snesl srovnání s domácími Nod Nod. Výtka ke stopáži míří na hodinovou délku, která je trochu úmorná a s přibývajícími poslechy rozmělňuje pozornost a nutí posluchače vracet se pouze k oblíbeným částem, což je nejlepší cesta, jak desku rychle vytěžit. Kdyby se ta hrst zásadních nápadů zkoncentrovala na menší ploše a neutápěla se ve zbytečném natahování, projevoval bych větší nadšení.

 

Rheia je třetím dílem kapely a vykazuje nejsilnější tendence postavit za své jméno silné autorské dílo. Z dosavadní diskografie jde o nejvýraznější materiál, který na sebe strhnul zasloužený díl pozornosti. Až na výjimky netáhne hudba posluchače do svých hlubin, jen ho vláčí po povrchu umně zhudebněných chladných emocí. Závěr desky, počínaje předposlední stupňovanou skladbou Where I Leave, je skvělý a poslední snová Begeerte rozehrává divné harmonie ve stylu Chelsea Wolfe. Ke skutečné podstatě díla se mi zřejmě nepodařilo proniknout, tak zůstávám jen průměrně zaujatým posluchačem s vyhlídkami na další příležitostné návraty.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Lukáš / 5.4.17 17:57odpovědět

Je mi ľúto ale s autorom vôbec nemôžem súhlasiť. Tento album by mal určite každý vypočuť povinne. Zvukovo pestrý, atmosférický, emocionálne farebný. A to, že autor vyčíta slabý spev a dĺžku je smiešne. Album drží pokope ako celok a atmosféra je tu s nami od prvej až po poslednú pesničku. Zvuk a texty reflektujú určité obdobie zo života speváčky.

Mystic / 2.1.17 23:32odpovědět

Právě mi deska hraje a umírám z ní, ta zpěvačka je neskutečná!

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky