Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Oblivion - Called To Rise

OblivionCalled To Rise

Sorgh17.5.2013
Zdroj: Mp 3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Pro pašíky, kteří se rádi rochní v komplikovanějších bažinách deathu, mám upřímné doporučení, aby si poslechli letošní novinku amerických hovádek Oblivion. Její potenciál má urputnou snahu dostatečně vydrbat všechna lačná záda.

Kapel pojmenovaných Oblivion je hodně. Tedy pravidlem číslo jedna je nesplést si je a ustrašeně pak neutíkat od melodického hevíku kdesi z Libanonu, či před symfonií z Německa. Tito Oblivion pocházejí z Bay Area a zmíněný úprk vám nezpůsobí, pokud víte co hledáte. Řemeslo zkušené smrti je v jejich případě kováno s vervou a nekompromisním nasazením, které už sami o sobě slibují hodnotný poslech. Přitom se neudálo nic nového pod sluncem. Podobných kapel, které svoji tvorbu štrykují technickou nití a nestačí jim jen bohapusté mlácení, je mnoho. Mezi nimi lze jen vybírat ty dobré a lepší. Aktuální deska dostala jméno Called To Rise a je po dosavadních šesti letech existence kapely vymodleným debutem, kterému zatím předcházelo jediné demo z loňského roku. A protože šest let je dlouhá doba, bylo na místě očekávat hudbu přiměřeně vyzrálou a s dostatečným sebevědomím. Co se opravdu nepovedlo, je obal. Snad chyběl nápad, ale to kapelu neomlouvá a do budoucna by se měli snažit přijít s něčím neotřelým a vymakanějším. Takto si sami ubírají body a já bych na podobné CD v regále, které lacinou grafikou připomíná podprůměrné fantasy, ani nesáhl.

 

Album začíná intrem, jež marnosti obálky zdatně sekunduje. Planá mluva opentlená kytarou nemá nic, čím by oslovila, atmosféru, zajímavý riff, nic. Tohle je tak zbytečné. Podobně se stavím i k outru, které sice už nějakou atmosférou koření vzduch, ale po předchozí masáži je naprosto zbytečné. Tady pomůže jen ticho.Proto už vždy automaticky přepínám na druhou skladbu a při prvním poslechu sem ani v nejmenším nebyl připraven na následný raut. Blaze tomu, kdo vydrží a pokračuje, protože se mu otevře panoráma vskutku úderného krupobití, z jehož základů se topoří stavba nápaditých skladeb. Když se pozastavím u bubeníka, jeho přesná hra si nezadá s dokonalým rytmem počítače. Tluče jistě a kde je třeba, tak rychle. Jinak stačí sdělit vše potřebné i při snížených otáčkách, při jejichž složitosti si ale rozhodně neodpočine. Dojmu napomáhá zvuk, který rozšafně nabízí všechny odstíny šedé a ucho nemá problém komplikovanou strukturu rozebrat a opět složit.

 

Kytaristi jsou v kapele dva a v jejich podání můžeme sledovat, jak se s prsty zabořenými do hlubin pražců doplňují, vyzývají a nebo jen nezávazně koketují stylem prostopášných lolitek. Komu se tohle líbí, neodolá. Kytary mají nastoupeno celkem vysoko, kolísají nahoru dolů a je to jízda jako pes. Duel je to kavalírský, jednou si rytmiku odhobluje jedna, pak zas druhá a stejně se staví i ke složitější akrobacii. Jsou to často náročné hmaty, při kterých si na své přijdou všechny dráty. K tomu občas zdvojené linky, hobl nebo sólíčko. Obsluha basy se nemusí stydět, krom standardních povinností se nejednou zhoupne do pomalého progresivního vydrnkávání, celou skladbu to odlehčí a přesune od metalu drobátko stranou. Jsou to jen krátké úseky, ale jak to osvěží. Sice jen málo, ale ke slovu se dostávájí i výraznější melodie, které jsou po většinu hrací doby zatlačeny do pozadí složitější strukturou skladeb, kde nemají prostor se rozvinout.

 

Called To Rise mě jako celek potěšila. Jedenáct skladeb krom zmíněných okrajovek je velmi slušně zahraný death a pro toho, kdo si album stáhne v elektronické podobě, kapela připravila malý bonus. Jde o tři skladby zahrané jinak. Black Veils Of Justice je v instrumentální verzi, Multiverse a neznámá Long Deaf Hate potom zahrané smyčcovým kvartetem. Zajímavý pohled na jejich tvorbu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Honza / 25.11.18 16:10

Ty jo, tak můj oblíbenec Paul Barker vydal nový Lead into Gold... No, vždycky jsem ho měl rád, kromě Ala zásadní člověk v Ministry. Po jeho odchovu 2003 se Ministry zhoršili (dočasně). Starý Lead into gold se mi líbí, stejně tak Paulovo projekt Flowering blight, ale už jsem to neposlouchal léta (zaímco Ministry de fakto denně). Paul byl součást skupiny USSA, což mi nebavilo, slušný songy ale byly na Paulově kolekci Fix this. No a The sun behind the sun? Ještě to nemám až tak naposlouchaný, ale už na začátku mi zarazily poměrně archaický postupy a téměř absence kytary. Deska mi celkově připadá kvalitní, super bubny a baskytara (jak jinak), ale za vysloveně skvělej song považuju jen titulní věc, jinak je to v pohodě, ale nenadchne mě to... V porovnání s poslední deskou MInistry Amerikkkant je Sun behind the sun v jiném stylu, v něčem i lepší, ale celkově horší. Pro mě tím pádem vedou Ministry i bez Paula, protože Al vydal od Paulova odchodu 6 alb Ministry, z nichž by se dala vybrat celá řada výborných songů. Ale co mě v poslední době hodně zajímá, je, že se kluci znovu zkamarádili a plánujou spolu po 15 letech psát novou muziku. Což je už léta můj sen. Al jako hlavní skladatel a Paul jako intelektuál v pozadí, kterej vytváří zajímavý zvuk a přidává do Ministry svým skladatelským vkladem takovou citovější atmosféru. No a jeho baskytara, to nemá konkurenci, hlavně na Filth pig a Dark spoon. Ale jako solitér mě Paul vysloveně nepřesvědčil, taky ten jeho nevýraznej vokál celou desku neutáhne. A ta staře znějící elektronika? Asi by byla v pohodě, kdyby tam bylo ještě něco navíc...

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky