Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Poláci kráčejí stezkou prověřeného deathmetalového řemesla a základní kostru se jim daří držet bez ztráty, byť jen jediné, kostičky. Počítají se známým vzorečkem, který velí střídat rychlé s pomalým, což je taková malá jistota, která málokoho překvapí a stačí opravdu jen na ten základní rámec. Oblivion mají základy v malíku a s kuráží se pouštějí do opatrného mísení deathu s dalšími prvky. Snahou je zachovat meze stylu, aby to byla pořád nálož a ne naředěná břečka. To se jim sice daří, ale hřeby do rakve si mlátí jinde.

Možná se až příliš shlédli v intrech a vsuvkách vypreparovaných z filmů, možná jde o jejich vlastní dílo, kdo ví, ale pasáží, kde někdo peprně promlouvá je až až. Jsou to v podstatě mrtvé úseky, které jen honí čas. Příkladem za všechny je Grave Between Us – vlastní hudba zabírá asi jen minutu a půl z čtyřminutové hrací doby, zbytek prokecá sprostá ženská. Totální sračka, jejíž smysl mi uniká. Jsou tu další takové – Utoya, Prelude To Suffering, The Orphanage… Radši přeskakuji a vyhledávám plusové body jinde. Kapela nás nutí sledovat poměrně členitý reliéf, bez překvapení zakopávám o melodiku sehnutou pod tlakem tvrdších materiálů, z nichž ani jeden nemá navrch. Z hlavního proudu často unikají nezbedná sóla, ale ani ona nepředstavují objev Atlantidy. O silnější dojem se pokouší atmosférické pozadí, za něž jsou zodpovědné klavírní vstupy a echa na pozadí zpomalených nástrojů. Většinou slušný standard, nic víc.

Větší spokojenost cítím tam, kde se rozvolní struny a pomalejší tempo je nechá rezonovat. Taková basa má hned jiný šmrnc, jak potvrzuje třeba titulní Xenopath, i když ta se postupně rozjede v rychlopal zavánějící černotou a šedým průměrem. I v předcházející Pigs, což je hodně ulítlá věc s odlehčenou střední pasáží - co tady dělaj hipíci? - se dá narazit na podobné lahůdky. Tehdy se vzduchem mihne zmatený duch Gorguts nebo spíš jeho slabý odvar, ale stejně to zavoní. Těch reminiscencí je víc, ale není to věc kompozic jako spíš zvukového zabarvení.

Album si ve sbírce asi těžko vydobude nějaké výsadní postavení, ale několik zajímavostí přece jen nabízí. Jednou z nich může být sympatická Joana na bubenickém obrtlíku, která je u kapely od roku 2011 a podílela se na tvorbě právě rozebíraného Xenopath. Ví kam praštit a čůrky potu jí mohou při koncertě zajímavě dekorovat dekolt. Kdo ví? Dáme bod navíc. Další perličkou je cover titulní skladby z hororu Dead Silence, který složil Charlie Clouser (ex-NIN). Skladba stojící na atmosféře se povedla, v metalovém kabátě ji to sluší a tvoří zajímavou možnost vedle originálu. Oblivion umí hrát, jen by u toho měli zůstat a necpat všude plané řeči. Těmi se nikdy nic nevyřešilo.