Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

To ovšem není mým cílem. Já hledím vedle do Německa, odkud přiletěla nadupaná fošna z dílny kapely Obscura. Tahle grupa si získala renomé kvalitní a technicky vyšperkovanou kovárnou, ze které jde nejednou hlava kolem.

Trvajícím faktem zůstává, že jejich alba jsou náročná, vyžadující trpělivost a péči. Většinou z nich na mě přichází únava spojená se slastí, protože skrývají tolik fines a rafinovaných detailů, že to zkrátka nejde pobrat v nějakém rozumném čase. Proto si myslím, že i tahle recenze bude s ubíhajícím časem ztrácet na přesnosti, ale to už je život. Nyní to vidím a slyším takto. Obscura je silná a výrazná kapela strhávající pozornost k německé zručnosti. Každé jejich album mě baví a překvapuje, ale není to poslech na každý den. Raději volím menší dávky, než bych se nechal ubíjet přemírou komplikací podávaných v tahu od začátku do konce. Bohatost a jistá rozmařilost mě brzo nasytí a pak je čas vystřídat něčím jednodušším a zemitějším. 

Technická způsobilost kapely je fantastická a ve spojení s melodikou tvoří opulentní poslechovou záležitost. Plus svérázná rytmika, která se přizpůsobuje nespoutané tvorbě kytar a basy a jede na vlně vlastní suverenity. Svého prostoru má každý z kapely dost a nikdo nemůže trucovat z důvodu malého vytížení. Přesto Obscuru sužují časté personální změny a ani Akroasis se jim nevyhnula. Od časů Omnivium vydržel jen zpěvák a kytarista v jednom Steffen Kummerer, pro ostatní muzikanty je Akroasis prvním zářezem pod vlajkou německé mašiny. Navíc po jejím vydání došlo k další změně a na postu kytary je zase jiné jméno. No sranda, ale co chci hlavně říct je to, že na vyznění novinky jsou ty změny znát.

Akroasis je zatěžkaná, znatelně pomalejší a hutnější. Tahle slova je potřeba brát s rezervou a pouze v kontextu tvorby Obscura, protože kůň je u nich stále hnán s bičem nad hlavou a trylkujících drozdů si člověk užije dosyta. Přesto mi připadá, že na miminku došlo k drobnému zvolnění a těžšímu soundu. Z předchozího alba Omnivium na mě z hutné skrumáže často dýchaly prvky melodického deathu se vší svojí exhibicí a barevnou aurou okolo. Nebylo to dramatické natolik, aby to album shazovalo do sféry metalových manekýnů, ovšem letos byly tyhle manýry odsunuty hodně na okraj. I zpěv jakoby se uchýlil do nižších podlaží, nebo se tam alespoň ohřívá déle, než bylo zvykem. Musím jen a jen chválit.

Obscura pokračuje na vlně neustále se měnících podmínek, za kterých jsou vyluzovány složité kombinace tónů. V nestálých a proměnlivých vrstvách melodií, které jdou na účet kytaristům, nejde přeslechnout  basáka, jak se potýká se svou bezpražcovou milenkou a jeho hra je naprostá pažitka. Krom dunivé podpory rytmu se ujímá vedení paralelních linií, které se s hlavním proudem často rozcházejí. Nejvýraznější je to v častých mezihrách, ve kterých polevuje bujení desítek odlišných tónů svázaných do sebe. Tohle brumendo povyšuje nahrávku do sféry nadprůměrných děl, kam měla stejně mílovými kroky nakročeno. Z konceptu alba se vymyká podivná skladba Weltseele. S hrací dobou přesahující patnáct minut je nejdelším zážitkem desky a její podivná nálada deklasuje nashromážděný adrenalin. Nejen že v ní zahráli hosté na violu nebo cello, ale hra se některých momentech stává temným soundtrackem, který zvolna odečítá čas. Sám o sobě by to byl velice podivný zážitek, po prodělané masáži je však ještě obskurnější.   

 
Z předchozího plácání mi tohle album vychází jako jeden z adeptů na desku roku. Samozřejmě je brzo a pravděpodobně se ještě někdo během roku přetrhne, ovšem ten potenciál tu je. Hernajs, valím poslouchat a rezervovat si lupeny na duben do Flédy.