Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Obsidyen - Litany of Iah

ObsidyenLitany of Iah

Jirka D.12.12.2023
Zdroj: mp3 (320 kbps) // promo od vydavatele
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Rozmáchlá blackmetalová sonda do starověkého Egypta, která pod tajuplnou obálkou ukrývá spíše klasické, byť dobře zvládnuté řemeslo.

Mladá francouzská blackmetalová kapela Obsidyen musela během svého krátkého života řešit nejeden personální problém, byť zrovna smrt baskytaristy a skladatele Dreye při dopravní nehodě není z událostí, které si člověk volí dobrovolně. Jeho rukopis se podle všeho na novou desku ještě dostal, ale její vydání na zcela novém vydavatelství Drowning in Chaos Records už sleduje z druhé strany řeky; snad je spokojen. Kromě baskytary kapela v roce 2022 vystřídala i bubeníka, a tak oproti debutu Antediluvian Scriptum (2020) došlo ke změně poloviny sestavy v podobě kompletní rytmické sekce.

 

V čem naopak ke změně nedošlo, je tematické směřování kapely, které v osobě zpěváka a kytaristy Omegy pátrá ve starých mytologiích, náboženstvích a kultech starověku, které se pak snaží převést do hudební roviny. Zatímco první deska ještě vymetala všemožná zákoutí staré Mezopotámie, vzpomínala na sumerské kultury, starozákonní příběhy i legendy o Atlantidě, novinka už svůj fokus zužuje. Konkrétně jde o první část plánované trilogie věnující se Kultu hada (Cult of the Serpent) napříč celým světem, přičemž její aktuální první část v podobě desky Litany of Iah se odehrává ve starověkém Egyptě. Ostatně už podle obálky lze tušit cosi z věku velkých faraónů.

 

Obsidyen band

 

Není proto překvapení, že úvodní skladba Ceux qui viennent d’en haut, cosi na způsob intra, má rozměr jakési mše, rituálu, kde dominantu tvoří chorály a tajuplná atmosféra čehosi mysteriózního. Naopak překvapením může být další průběh desky, který se až na drobné detaily (šeptané pasáže v titulní skladbě) přesahům mimo standardní metalové řemeslo vyhýbá a člověk neznalý tématu alba by pravděpodobně směrem k Egyptu svůj pohled neupíral. Místy se vrací ženské chorály v podání hostující zpěvačky jménem Völva (nic dalšího nezjištěno), místy lze zaslechnout takové lehce orientální vlivy (úvod An Ancient Age), ale těžiště a jádro alba je black metal postavený na kytarových stěnách, poměrně svižném tempu a Omegově lehce nakřáplém hlasovém projevu. Pro milovníky přesných definic a jasných pořádků bych se vůbec nebál použít řazení k post-black metalu, k němuž se album Litany of Iah hlásíasi nejvíc.

 

Kromě kytarových stěn by dalším žánrově-podpůrným argumentem mohla být délka skladeb, jichž má nahrávka všehovšudy pět, ale svým rozsahem od sedmi do jedenácti minut představují epicky rozsáhlé a výpravné kompozice. Navzdory faktu, že kapela netrpí přílišnou odvahou ohledně variability aranží a ani sklonem k experimentování či jiným druhům umělecké svobody, celá deska je docela dobře poslouchatelná a kvalitativně vyrovnaná. Pravda, žádné další hudební obzory neotvírá, při náhodném poslechu různých úseků alba se asi ztratíte a těžko identifikujete jednotlivé skladby, ale jako celek funguje jak dobře promazané soukolí a nezadrhává se. Otřepaná fráze o dobře odvedeném řemesle je na místě zcela právem.

 

Mezi ty méně příjemné stránky nahrávky patří její zvuk, u něhož se ve studiu při masteringu nešetřilo a výsledek hodně utrpěl. Nezřídka lze zaslechnout oříznuté a roszypané pasáže, které ve výrazném metalovém zvuku často třeba i splynou, ale důvod obdobného přístupu k úvodnímu intru je pro mě záhadou; tam je to slyšet hodně (poděkujmež Haunting Studios). Celkově ale nahrávka díky tomuto přístupu k masteru působí poměrně únavným a vyčerpávajícím dojmem, což na poslechové pohodě moc nepřidá. V ostatních ohledech jde ale o důstojný a muzikantsky suverénní materiál.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Ruadek / 22.11.19 9:04

Každá kapela, především jednička na poli prog metalu, se musí posouvat. A po čase přijde doba na velký posun. Leprous ten posun načasovali na rok 2019 a bylo jasné, že už tak dost "mimostylová kapela" bude muset jít hodně dál. Pitfalls je odvážný počin, klobouk dolů. A je v něm skrytá jedna z nejlepších skladeb jejich historie (bezmálna 12-ti minutový nátřesk The Sky Is Red, který je takovým návratem ke starším deskám). Vadí mi dvě věci. Deska ale zní jednak jako sólovka Einara a druhak je zoufalá škoda nevyužít rytmiku, jakou kapela disponuje. Je tam toho málo, Kolstad využit jen částečně, což je fakt škoda. Ale v rámci posunu to asi dává smysl. Kapela chtěla odvážnou desku na hranici experimentálního popu a má ji. Počítám, že tohle bude hodně dlouho deska, o které se bude dost mluvit. A za mne neuvěřitelný pěvecký výkon, který pokud někomu barvou hlasu vadí, je to jeho škoda. Dojmy z mé strany víceméně pozitivní, deska mi dává podstatně víc než minulá Malina. Jako by se právě na Malině zastavil vývoj, zde se kapela konečně dostala o hodně dál a já fakt konzerva nejsem (a nikdy nebudu), takže kvituji s nadšením. Ve výsledku výrazná deska výrazných umělců, která je na hodně poslechů, je v tom hodně. Konzervativní posluchač ale nepobere tento vývoj, čemuž na druhou stranu rozumím. 80%

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky