Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Oceán - Femme Fatale

OceánFemme Fatale

Victimer30.1.2019
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Druhá deska po reunionu má podobu ženy a jako žena se i chová. Je krásná, tajuplná i svůdná. Je Femme Fatale.

Brázdit nekonečně vody kapely Oceán by mohlo svádět k překvapení. Možná jsme prioritně orientování trochu tvrdším směrem, ale nejsme zas takové konzervy, jak možná vypadáme. Navíc když i v našich řadách se najdou hezky stavění čtyřicátníci, kteří si moc dobře pamatují jak kdysi začínali, co je formovalo a kam se díky svým začátkům dostali. I my jsme patřili mezi zaryté fanoušky v prvním větším rozpuku devadesátek, pamatujeme si na koncerty těsně po převratu a celou tu depešáckou mánii. Taky pořád moc dobře víme, kde se nachází Dávná zem a kdy se dá co nejlíp schoulit pod Pyramidu snů.


Pojďme ale do přítomnosti, protože jen o té to dnes je. Femme Fatale je aktuální deskou, která navazuje na dva roky staré comebackové album Ve smíru. Můžeme ji brát jako čtvrté, šesté, nebo druhé album, záleží jakou optikou se na něj díváme. Pokud je to bráno po obnovení činnosti, máme co do činění s albem číslo dvě. S tím, které by mělo jasně ukázat, že Oceán to myslí vážně. Spolu i s námi. Ve smíru byla deskou návratovou, kdy se čekalo co z kapely vypadne, jak se vypořádá s absencí typického vokálu a nahradí jej novým, ženským. Byť lepší volba, než je Jitka Charvátová zřejmě nemohla padnout, a pozvolný přechod do nových časů zněl co možná nejpřirozeněji, jisté nervozitě se neubránil. To snad ani nešlo. Přesto je Ve smíru dobrou deskou, která přinesla zpět do řad fans (i když je z části také rozdělila) něco na způsob nové naděje. A i o té to celé je.


Femme Fatale je žena, která nás uhrane a může omámit do té míry, že ztratíme vlastní soudnost a zdravý rozum a jsme hodně blízko tomu se špatně zaplést. Odolat jí ale nelze a její přitažlivost vše ostatní přebije. Mějte se před ní na pozoru, ale zároveň jí snášejte modré z nebe. Je dost těžké ji vnímat jinak a já jsem příliš daleko od toho mít z ní strach. Proto jí jdu naproti. Ono se to vlastně samo nabízí. Pokud Jitka na prvním albu po obnovení spíš suplovala Petra Muka a svým zpěvem nahrazovala ten mužský, na "dvojce" je už skutečně sama sebou. Ženou, do jejíž pronikavých očí se nelze dlouze nezadívat. Ona sama pak zní o poznání sebevědoměji a dává Femme Fatale víc svého pravého já.

 


Novinka je pozitivní, dobře naladěná sbírka písniček, která hledí hezky dopředu, nic hluboko uvnitř ji nehlodá a nezapichuje svůj pohled do země na důkaz, že si nevěří. Je si dobře vědoma svých předností a že bude umět zaujmout. Je to krásná ženská. Hudebně rozvíjí předchozí desku do míst, kam se Ve smíru možná bála jít. Je odvážnější, nespoutanější a náladovější. Ve smíru není vůbec špatnou nahrávkou, a i po těch dvou letech chutná, ale na můj vkus zněla přece jen trochu svázaně. S Femme Fatale se to má jinak minimálně v tom, že jsem s ní nemusel podstoupit fázi prvního odmítání a nedůvěry. Zafungovala od začátku. A pořád se drží. Je jistější, rozevřenější, víc si dovolí. Je to šikovná sbírka chytlavých skladeb zachycující Oceán ve velmi dobrém rozpoložení. Obalem připomíná dávné doby Dávné země, odkud zněli Havrani a nebyl Čas se příliš divit, jaká to byla tenkrát bomba. U obalu ale zůstaneme. Kapela přece jen za tu dobu urazila dost slušnou cestu. Bolestnou i poučnou, a dnes z ní těží.


Buď třeba je pro mě největší hit alba, i když můžeme polemizovat nad tím, která skladba by měla zasáhnout co možná největší počet posluchačů a nechat je vtáhnout do jeho ženské povahy. Stejně bychom mohli vnímat Koření, kde Jitka zpívá "Mata Hari já nechci být, jen vůni kari v sobě mít". Možná je na albu kus falešné krásy, kterou se ženy umí ohnat, ale já ho za tento konec uchopit neumím. Slyším na něm daleko víc krásy, která je skutečná, než abych si stále myslel, že to jen hraje. Zní sladce a sympaticky. Dalším favorizovaným songem je Žádnej strom neroste do nebe, který pohání silný refrén. A vyjdi ven patří původně k hodně starým písním, své finální podoby se dočkala až na novince. Neřekl bych, že se melancholie Oceán nějak výrazně proměnila, spíš jen posunula, ale zrovna v téhle skaldbě ty staré Oceán prostě slyším. Hodně tomu nahrává postavení vokálů, kde si Muka dokáži vybavit poměrně snadno a najednou je to až smutný pocit... chtít ho zase na chvíli slyšet.


Femme Fatale je albem, které mi udělalo radost. Říkat si víc asi není třeba. Mám jej raději než Ve smíru, což je důležité spíš jen pro mě, ale zároveň jsem si jistý, že Oceán jsou ve větší kondici než před dvěma lety a vdechli život desce, která je ukazuje v pohodě, spokojené a nad věcí. Jsou dnes dál a s pocitem, že jejich návrat se povedl. A to už je mnohem důležitější.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Garmfrost / 30.1.19 11:54odpovědět

Já se s depešákama kdysi mlátil. V půli devadesátek jim i Oceánu propadl. Vydrželo mi to do teď. Ve smíru se mi líbí pořád. S novou oceánskou deskou mám však potíž. Nechci říct, že je špatná. Jen se mi ji nechce poslouchat. Není na ní nic, co by ke mě promluvilo... Nechám ji uzrát. Zatím bez hodnocení.

stýv / 15.2.19 6:44odpovědět

Souhlasím , není to špatná deska , je podobná té předešlé, ale ten progres tam opravdu chybí, připadá mi ..jako by to byly písně , co se nevešly na první cd , tedy ne všechny , je tam i pár pěkných , ...zatím se mi líbí více Ve smíru, tak snad za čas , uvidíme uslyšíme :-)

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky