Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
October Tide - The Cancer Pledge

October TideThe Cancer Pledge

Garmfrost3.10.2023
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: všem možném a všude
VERDIKT: The Cancer Pledge je suverénním dílem daleko překračující velkou část stylové konkurence. Neutápí se v nostalgii, neměkne, neblbne, nesenilní. Je pořádnou metalovou peckou, která má předpoklady bavit fanouškovskou základnu v obou táborech - deathu i doomu.

Předně mě udivil pohled na aktuální sestavu October Tide, která se od čtyři roky starého počinu In Splendor Below nezměnila. Kapela kolem zakladatele, tvůrčího mozku a hitmakera, Frederika Norrmana nezaznamenala za celou dobu své působnosti, a to ani od svého návratu před čtrnácti lety podobnou stabilitu. Poslední změna byla na pozici rytmické sekce. Johan Jönsegård pouze netvrdí muziku basovou hrou, rozvíjí ji a proměňuje. Jeho kolega z Letters from the Colony - Jonas Sköld rovněž doomovou hudbu skvěle nakopává a zpestřuje. Na otázku, zda nezměněná sestava a menší přestávka October Tide pomohla k lepšímu či stagnaci, odpovídám, že nuda nehrozí.

 

october_tide

 

Komplet produkce a zvuku se tentokrát zhostil Daniel Lidén. Jeho zkušenosti se zvukem October Tide jsou k nezaplacení, proč mu tedy nesvěřit všechno. Podotýkám, že na typickém výrazivu The Cancer Pledge nezměnil vůbec nic. Frederik ví naprosto přesně, jak mají jeho nahrávky znít. Opět z desky cítíte odkazy, lásku a respekt k devadesátkovému doomu. Jeho kořeny spojené s Katatonia a jejich drásavými kytarami jsou všudypřítomné. October Tide už minule ukázali, že k doomu patří i death. Ne death/doom měkkého stylu. Death a doom s pořádným growlem a screamy. Death a doom, kde se kytary plazí, melodicky trylkují, ale i hoblují, drhnou. Kde bicí nejen citlivě doprovází strunové propletence, ale i tlučou, vyklepávají šamanské přechody a udávají hlomozící tón.

 

In Splendor Below byl dosavadní extrém, jakého byli October schopni. Respektive, jak uznali za vhodné. The Cancer Pledge jde v nastaveném směru ještě dál. Na doom se samozřejmě nezapomíná. Je to on, kdo je tváří nahrávky. Melodie jsou melancholické. Jsou však zejména dravé a tvrdé. Blodfattig je solidní řezanice rubanice, která naláká i k pogu v moshpittu. Alexander Högbom si své party podává s řádnou grácií. Growluje, screamuje… Naprosto fantasticky.

Desky October Tide se mi líbí. Baví mě, jak jsou věrné minulosti a kořenům, přitom se neustále vyvíjí a nezní zastarale. Borce to zcela evidentně baví a tato pohoda z jinak pochmurného stylu dělá velice příjemný zážitek.

 

 

Jak je u October Tide poslední dobou zvykem, The Cancer Pledge má osm skladeb na ploše cca tři čtvrtě hodinky. Pohoda. Deska krásně odsýpá, nenudí. Příslib rakoviny není rozhodně příjemnou zprávou, proto i obal nepůsobí nikterak hezky. Postaral se o něj Albin Högbom, se kterým kapela spolupracovala na skvělé Winged Waltz. Rád bych vypíchl nějakou neplechu, abych pouze nechválil, ale pominu-li menší porci svébytnosti a očividného vracení se do svého mládí, máme před sebou desku, kterou je radost poslouchat. The Cancer Pledge je suverénním dílem daleko překračující velkou část stylové konkurence. Neutápí se v nostalgii, neměkne, neblbne, nesenilní. Je pořádnou metalovou peckou, která má předpoklady bavit fanouškovskou základnu v obou táborech zmíněných odnoží. Když jen pro tohle, má šanci zůstat i v rychlé době na chvíli ve vašich přehrávačích a udělat vám radost. A to nemluvím o nádherných melodiích a návykových kompozicích. October Tide se o nic nesnaží, hrají to, co umí a co je baví. To není věru málo…


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky