Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Okra Playground - Turmio

Okra PlaygroundTurmio

Ruadek5.10.2017
Zdroj: CD / promo od kapely + Flac
Posloucháno na: FiiO X3 + Audio-Technica ATH M40X / minitower Lenovo PC + Genius SW-V2.1 1250
VERDIKT: Velmi příjemné tradiční pojetí starých písní se špetkou vlastní autorské tvorby ze srdce Finska. Čistě folklórní, plné vibrujících strun prastarých nástrojů a hlasových harmonií.

Pokud vám něco říká folklórní hudba a především potom ta, která se nebojí experimentovat a stojí na výrazném hlasovém projevu, jste tu dnes dobře. Okra Playground je šestice hudebníků z Finska, kteří na to jdou podobně jako Värttinä a při jejich poslechu se leckdy spojitosti vyznění s touto legendou neubráníte. Tady jsme ve Finsku, na severu, a pokud chce kapela vycházet z kořenů svého folklóru, bude znít vždycky trochu jako Värttinä, což z mého pohledu není na škodu… o tom ale později. Pojďme se na jejich první desku Turmio (Ostuda) podívat zblízka.

 

 

Okra Playground zaujala mé sluchovody na stránkách věnujících se striktně severské muzice nordic-notes.de. Neváhal jsem a prostě to zkusil s pozitivním výsledkem, manažerka kapely mi poslala promo a singl a já se pustil do podrobné studie jejich desky. Ti, co občasně čtou mé recenze asi vědí, že world music a folklór mi jsou jedním z hudebních pilířů a mohu říci, že jsem si tuto desku opravdu užil. Turmio je plná severských bájí, starých příběhů, které jsou v bookletu CD náležitě popsány a krátce odvyprávěny. Mnoho z písní má prastaré základy, překopané do moderního vyznění, které ale stojí na tradičních nástrojích. Okra Playground je šestice muzikantů, z čehož základem je trojice zpívajících žen, podobně jako u Värttinä. Zde jsou to vlastně spolužáci z věhlasné Sibeliovy akademie v Helsinkách. Tyto tři hlasy ale nezačínají v této kapele, mají už vlastní kariéry a projekty, což ze sešlosti Okra Playground a první společné desky dělá unikum.

 

Velký prostor dostávají nástroje, jaké můžete znát od severských kapel, ten první především proslavili Amorphis. Citera kantele, cca dva tisíce let starý strunný drnkací nástroj, poměrně pevně spjatý s Kalevalou, se kterou mají spojení všichni, kteří chtějí ve Finsku tvořit něco podložené historií. Druhým je Lyra jouhiko, dvou až třístrunný nástroj, který má své základy položené podobně hluboko jako nástroj předešlý. Vlastně už to přesahuje hranice Finska až do Ruska, jeho zvláštní jemné vyznění se dá rozpoznat celkem jasně. Do toho všeho jsou tu neustálé hlasové harmonie, ne vždy sborově, každá ze zpěvaček je hlasově velmi výrazná, skladby táhnou každá nějak jinak. To vše je poháněno folk-rockovou sekcí a lehce elektronikou, která jediná dává posluchači znát, že jsme u moderního pojetí folklóru.

 

 

Ve srovnání s obrovským zástupem kapel tohoto ražení co poslouchám, musím říci, že Okra působí sympaticky a až po soustředěném poslechu z toho lezou opravdové klenoty. Povrchní poslech zaručí pouze dojem „jiné Värttinä“. Okra je ale trochu jinde a sází na intimnější pojetí skladeb. Pokud už, nejblíže bych tu viděl srovnání s Ilmatar z roku 2000, což byl pro Värttinä rok nejexperimentálnější v jejich historii. A s jistotou nejtemnější, podobným dojmem na mne působí i tvorba Okra Playground. Odněkud z dálky bych ještě přihodil projekt Valravn, který koketuje zase podobným stylem s elektronikou.

 

Turmio se rozkládá na ploše deseti písní, z nichž většina je kolem 4 – 5 minut, což je ve výsledku slušná porce muziky. Dojem, že se nacházíte uprostřed severského lesa a slunce pomalu zlátne a zapadá, je znatelný. Deska plyne pomalu a je perfektně nahraná a zahraná, funguje každá skladba i sama o sobě. Po měsíci poslechu musím kapele přiznat nepopiratelné kvality a talent s tím, že je mi jasné, že setkání třech výrazných hlasů mohlo být první i poslední. A singl s jednou novou skladbou šlape skvěle. Pokud bych se chtěl otřít o negativum jejich tvorby, pak prostě a jednoduše to, že podobnosti s vícero spolky z jejich končin se kapela neubrání. Nakolik jinak udělat tradiční folklórní písně, abyste nezněli jako početný zástup již fungujících kapel třeba právě z Finska, toť otázkou.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jirka D. / 30.5.17 8:02

S Muchou to mám tak, že mě bavila první deska kromě skladby Ježíš. Bohužel právě ta se chytla a bohužel právě tím směrem (tedy směrem laciné sprosté zábavy ... a klidně mě považujte za suchopárného moralistického idiota) se Mucha vydala v mnohem větší míře na další desce (třeba Kamil). Na novém albu si dokážu užít tak polovinu věcí v čele s dobře udělanou satirou (až parodií) Láska, kde Mucha ale využívá úplně stejné postupy jako ty, které zesměšňuje. Přijatelné skladby jsou snad ještě Hipster, Schmutzige Madchen, s trochou tolerance Nána. Robert a David je blbost, Pan Píča je trapnost v tom duchu, jak píšu v úvodu - prostě za hranou. Pak už mi to přijde jako předělávání jiných interpretů na trochu jiné texty, což je zábava k táboráku po deseti pivech, ale na regulérní desku mi to přijde tak nějak málo. Mucha bohužel klesá hlouběji do bláta vulgárního folku a ani ta šikovná kapela kolem ní to není schopná zachránit. Škoda.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

corvus / 10.10.17 7:29odpovědět

tak na toto som nadržaný:) vďaka za tip!

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky