Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Olaf Olafsonn And The Big Bad Trip - Temple Of Serenity

Olaf Olafsonn And The Big Bad TripTemple Of Serenity

Bhut27.6.2020
Zdroj: LP
Posloucháno na: Denon DRA-625, Denon Quartz DP-23F, Grundig Box 660a
VERDIKT: Chrám klidu, který ukrývá mnohé, co samo od sebe nevyleze na odiv. Je nutno přejít k meditaci, oproštění se od světských myšlenek a ponořit své vnitřní já do klidu. Pak nahrávka funguje.

Zatímco minulé album The Feathers Of Oblivion si sedlo ihned a nebylo zapotřebí jeho kouzla dlouho rozkrývat, tak nová nahrávka Temple Of Serenity je v tomto směru trochu záludnější hlavolam. Respektive mně to na první dobrou nechtělo zafungovat, což se mi u Olaf Olafsonn And The Big Bad Trip nestává zcela běžně. K lepšímu rozklíčování alba pomohl koncert, pomohl i čas a soustředěnější poslech. Tedy hodně vjemů postavených na určitých odmlkách, změn prostředí a podobně. Ve výsledku nakonec vše zapadlo do správných otvorů. Krychle do čtverce, koule do kruhu.

 

Ono samotné vnímání hudby téhle kapely by stejně nemělo být jen povrchní, či takzvaně kulisové. Jde o skutečnou hloubku, která má svá vysvětlení. Kupříkladu bicí nástroje. Pro neznalého souvislostí se snadno mohou jevit primitivně, nebarevně a málo průbojně. Jenže skrytou podstatou je, že má skutečně jít o určitou formu primitivnosti. Vždyť i při voodoo rituálech se vše odehrává v jednoduchém rytmu, kde je kladen důraz na pevný rytmus a intenzitu, nikoliv na pestrost. Pokud budeme hudbu OOATBBT vnímat jako tu skutečně rituální, což vzhledem k návaznosti na psychedelický rock není vůbec hloupá myšlenka, pak musíme přistoupit i na tuto formu prezentace, neboť právě v oné primordiální dřevnosti je vedena určitá linie jejich muziky. Ty bicí (které se ostatně v bookletu alba zvou jako forest drums) mají právě takový charakter, na což je nutné si nejprve zvyknout, ale pochopení takového počínání teprve uvolní zámky bran prozření. Přece i bubeník má během živé performance masku lesního tvora.

 

 

Pokud podobně důkladně rozebereme každý nástroj, pak nám ten pravý duch kapely jistě neunikne. Ale já zde nebudu podsouvat nějaké své konkrétní dojmy, formule a berličky, které mi pomáhají hudbu OOATBBT vnímat (snad) správně. Je to dosti vzrušující cesta, kterou by chtějící jedinec měl absolvovat samostatně. Přejděme proto rovnou k novému dílu, kterým je právě chrám klidu, čili Temple Of Serenity.

 

Úvod desky v podobě intra The Portal má v sobě energii, kterou cítím z monumentální skladby Echoes (příznačné že) od velikánů Pink Floyd. Ve výsledku jejich podobu z patřičného období vnímám z vícera míst nového alba. Ale nejde o citelné, či chtěné překrývání, jde čistě o náladu a určitou formu posluchačské deformace (v dobrém slova smyslu). Nicméně mi takový odkaz rozhodně nevadí a nezlobím se, ba naopak. A když už tu jmenuji možné podobenství, určitě nemohu vynechat ani to, na které mě upozornil kolega Coornelus z Fobia zinu. Skladba Penitence začíná motivem, který vyloženě odpovídá závěrečné skladbě alba Wildhoney, kterou mají na svědomí Tiamat. Pro ně se stala tato deska důležitým mezníkem, kdyby to náhodou někdo ještě neznal. Je v ní kladen citelný důraz na atmosféru a právě i s takovou chemií pracují OOATBBT. Tyto inspirační shody mohou být záměrné, či vyloženě náhodné, jisté však je, že souvislost není vůbec degradační. Respektive mám dojem, že by neměla způsobit rozčarování.

 

 

Slůvko rozčarování se sice běžně používá ve smyslu slušně formulovaného dojmu s absolutní nespokojeností, či nečekaného vytržení ze zaběhlého. Ovšem kořenové „čarování“ není jen obyčejnou frází ve spojitosti s touhle kapelou. Tato nahrávka má být určitým ustrnutím na prahu konce lidské fyzické formy bytí. Snaží se hledět za její horizont a promíchávat povzbudivé dojmy s těmi chmurnějšími. Přeci jen je tam tma a ony vize nelze hmotně ohmatat. Tak přichází ke slovu grafická forma realizace takových myšlenkových směrů, které se odrážejí zejména na zadní a vnitřní části gatefoldu. Zde totiž vidíme vír entit, které mají mnohdy nasazenu masku. Tu je však možno rozevřít/sejmout a pohlédnout pravé podstatě přímo do očí. Potažmo do očních důlků, neboť pod maskou se vždy ukrývá jen jednotný skelet. Teprve v tu chvíli mi došlo, jak moc velké je skutečně to propojení mezi hudbou, grafikou i koncertní prezentací. Vše do sebe zapadá. No, která kapela tohle může říct? Jasně – všechny. Ale, která z nich nad tím skutečně přemýšlí natolik hluboce, aby nemusela své vize podpírat hromadou vysvětlujících úkazů, ale nechala samotného konfrontovaného člověka, aby k cíli došel zcela sám. Tedy za předpokladu, že chce sám uzřít prolnutí. No… možná jsem právě někomu výrazně napověděl…

 

Po ryze hudební stránce máme před sebou pestrou plejádu kvalitního psychedelického rocku, s občasnými odbočkami ke stoneru, či blacku. Možná je album svou náladou více doomové, či melancholické, ale to jsou čistě individuální vjemy, které se na sebe pozvolna nabalují, prostupují se a výsledek je mnohdy jiný, než v jaký jsme doufali. Ano, ta proměna během poslechu není nepřehlédnutelná. Osobně jsem cítil, jak album mění můj dojem i způsob jeho chápaní. Barevnost melodií i využití flétny ba i klarinetu je pak velmi zpestřující okolností, která v instrumentální hudbě více vyplouvá na povrch. Právě v takové harmonii pak vzniká vskutku jedinečné dílo, které když je ještě ošetřeno skvělým zvukem (Golden Hive studio), tak se úsměv na rtu vyloudí zcela přirozeně.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Lomikar / 30.6.20 15:48odpovědět

Album světových rozměrů. Rvu si vlasy, že jsem ten koncert nestihl. Kvůli takovýmto věcem mám gramofon.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky