Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tak jsem před chvílí vyloupal poslední vlašský oříšek a můžu se zase chvíli věnovat hudbě. Bylo jich letos hodně, aspoň tady v okolí Brna, na Vysočině jich většina pomrzla při posledním zimním záchvěvu někdy zjara. Loupání oříšků je monotónní práce, jeden může přemýšlet o tisíci dalších věcí a šancí něco pokazit má opravdu málo. Možná bych tu našel paralelu s dnešní deskou, ale k tomu ještě dostanu.

Old Silver Key bych nazval spíše projektem než regulérní kapelou, i když obsazení jednotlivých pozic je plné a úplné. Našli byste zde členy ukrajinské kapely Drudkh v čele s Romanem Sayenkem, kteří byli na postu zpěváka doplnění francouzským umělcem vystupujícím pod přízviskem Neige. Má cenu připomínat, o koho se vlastně jedná? Většina se jistě hrdě hlásí a ti nevychovaní vykřikují bez vyvolání Alcest, Amesoeurs, Peste Noire a podobná slavná jména a mají pravdu. Tahle kombinace mě zaujala hned při prvním zachycení informace o tom, že se peče nějaké dobrodružství a nutno přiznat, že Neigeho jméno a kvalita poslední desky Écailles de lune právě jeho projetu Alcest byla tou prvotní motivací, proč jsem se na chystanou novinku zaměřil. Abych nepůsobil čistě jednostranným dojmem, nějaký čas jsem projížděl i poslední album od Drudkh (Handful of stars, 2010), ale výraznější stopy ve mně nezanechalo a nyní odpočívá spánkem spravedlivých.

První živoucí potomek projektu OSK dostal od sudiček jméno Tales of wanderings a na svět byl přiveden v polovině září letošního roku. Obsahem je sedm skladeb většinou značně dlouhých jmen dávajících v úhrnu nedlouhých 37 minut. Inu proč ne ... podobnou délkou disponuje i měsíční album Alcestu, ale dát dohromady tolik emocí se někomu nepodaří za celou kariéru. Necháme ale statistik, jdeme za hudbou. Úvodní intro nazvané záhadně „Co jednou bylo a už se nikdy znovu nestane“ rozehrává neurčité nálady všedního, zamlženého dne. Těžko si představovat víc, spíš se ve mně zvedá vlna očekávání a zvědavosti, co přijde po něm. Taková pinkfloydovská atmosféra s unavenými klávesami a zastřeným zvukem... Následná November Nights Insomnia je již plnohodnotnou záležitostí, hlavní role se ujímají kytary ať už zkreslené nebo občasně se míhající akustické, roztažené do širých ploch i zúžené do tenké linky. Neigeho zpěv je ospale zasněný, nepátrá v blackovém skřehotu, plyne skoro lahodně společně s hudbou, hlasivky nenamáhá a utěšuje rány. Celek působí nerušivým a zklidňujícím dojmem, posluchače se snaží ukolébat v poklidném snění, víčka přivřená a mysl prázdná.

Skoro to vypadá, že album bude fungovat výborně, ale věc není tak jednoduchá, jak se na první pohled zdá. A nebo vlastně naopak, právě že je jednoduchá až příliš. Přiblížil jsem sice pouze jednu skladbu, ale v podstatě stejný recept bych mohl aplikovat na pět zbývajících, protože nic nového se nevymýšlí a jede se stále podle jedné šablony. Snad lze pátrat v kytarových linkách, které se asi jako jediné zkouší tvářit invenčně, ale zbytek na mě působí nenápaditě až hanba, u kompozice počínaje, u jednoduchých bicích konče (nehledě k jejich zvuku, který mi vůbec nesedí). Album prostě plyne vpřed, příliš si nežádá mou pozornost a celkem s překvapením zjišťuju, že už na přehrávači svítí číslice pět a hraje píseň Star Catcher. Vůbec mám problém rozeznat jednotlivé části alba, tok hudby působí zatraceně jednolitě a nevýrazně, že se začínám ztrácet. Dynamika je v případě Tales of wanderings zcela cizí pojem, tyhle plochy natřené na khaki-šedou dokáží jednomu udělat rudo před očima. Zajímavé místo? Nevím proč, ale ze všech těch minut melancholie mi vystupuje o stupínek výš poslední About Which An Old House Dreams, jinak deska působí poměrně jednolitě a je třeba ji vzít jako celek, nebo nechat zapadat prvním sněhem.