Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Finové OMNIUM GATHERUM vždy stáli jakoby v pozadí za slavnějšími kolegy melodického death metalu, pocházejícími ať už z „Mekky“ onoho stylu ve Švédsku nebo i z řad současné zdomácnělé finské odnože. Tam se za poslední roky přemístila hlavní síla sub žánru. Přiznám se, že jakkoliv vyhlížím pokračovatele Edge of Sanity, Dark Tranquillity a In Flames, nebo mírně odlišných Amorphis nebo Sentenced, nalezl jsem hodnotné následovníky jen v pár interpretech a částečně právě v OMNIUM GATHERUM. Zbytek postrádá fluidum zmíněných a hlavně většinou jen napodobuje stokrát omleté nebo ještě hůře, sklouzává do pop emo core hrátek jako ostatně i pionýři sub žánru In Flames a celý styl tak hážou do kýble pomejí.

OMNIUM GATHERUM jsou na naprosto odlišném stupni umění. Chtělo by se říct, že mistrné zvládnutí nástrojů je v současnosti vyzvedlo až mezi absolutní špičku. Ale takhle jednoduché to také není. I když se OG dá vytknout jen co by se za nehet vešlo, jsou tyto drobnosti natolik významné, že k metám nejvyšším opět nedosáhnou.

Co přináší „Beyond“? Hodinovou porci progresivního power metalu s hlubokým growlingem, občas podpořeným nasládlým zpěvem. Čistá produkce, hlaďoučká jak dětský zadeček, dělá z „Beyond“ nikoliv extrémní materiál, ale naopak díky přístupnému zvuku, heboučkým melodiím a také v podstatě pozitivní melancholií prodchnutou sbírku svižného metalu pro fanoušky nekonfliktního metalového středního proudu, tvořeným kapelami napříč žánry, aniž by se ve své podstatě příliš lišili (Avantasia, Scar Symmetry, Mercenary, Sabathon..). Kapela se snaží tu jemnost vyrovnat hlubokým growlingem. Ten ale působí v kontextu tvorby nepatřičně, až barbarsky. Jukka by se krásně vyjímal v klasické death metalové bandě, ale zde se prozradí nižádná hlasová ohebnost, zpěvnost, tolik potřebné atributy pro tento žánr.

OG na předchozí pecce „New World Shadow“ sobě nastavili laťku příliš vysoko. Nyní se nejen nesnaží onu překážku zbortit a pokořit, oni rovnou využili úspěšného modelu a pokračují v něm. Jak už jsem zmínil na začátku, po hudební stránce (odmyslíme-li si heboučký zvuk pro ty, co nesnesou extrémní přístup) pánové excelují. Je radostí poslouchat kytarové eskapády, klávesové mistrovství (tam slyším odkazy k Moontower) zasahující do progresivních vod. Rytmické kytary ale nedokážou sólové dostatečně podpořit. Právě pro ten čistý zvuk nemají sílu a razanci. Absence agresivnějšího odpichu desce chybí. Jako krásnou výjimku bych jmenoval silnou dvojku „New Dynamic“ a „Nightwalkers“. Určitě za pozornost stojí i „The Unknowing“, která vynikne zvlášť po sladké hlouposti „Who Could Say“. Pro mě jsou tyto drobnosti důležité,  a tak poslech „Beyond“ pro příště využiji maximálně jako příjemnou kulisu pro nějakou bohunelibou činnost. Škoda, těšil jsem se velice.