Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Finsko, nevyčerpatelná to líheň. One Morning Left představují další vrh - generaci mladých, přesto hudebně vyzrálých jedinců. Kapelu předchází vynikající koncertní pověst a po seznámení se s tvorbou na jejich prvním velkém CD, si to dokáži živě představit. Hudebníci, kterým ještě neoschlo mléko na ksichtu, do nás pumpují variaci provařeného emocoru, nebo chcete-li metalcoru. Vlivů a výpůjček je nekonečně mnoho. Za chvíli si nemůžete býti jistí, jaký zvrat, stylový kotrmelec, nebo archaický motiv na klávesy vás překvapí. Jednoduše by se to dalo charakterizovat jako srážka šílenější polohy Waltari s momentálně frčícími emo-core-metalovými styly.

Z alba se tyčí odvaha postavit části skladeb na čistých tanečních rytmech, střídaných math-core prvky, vzápětí na vás pěje milý chlapec v nažehlené košili, o píď dále se vysypou všechny vokální sračky. Někdy jde dokonce o přesahy do death coru. Typické reprezentanty této typologie najdete v playlistu pod čísly 3 a 9. Tady zažívám závany příjemné čerstvosti a hravosti, pověstného nadhledu, lehkosti a vize, kam směřovat a jak vše rozmanité poskládat.

Přestože jsem kojený na jiných stylech a vykovaný jinými formami tvrdých žánrů, hudbu One Morning Left si náležitě vychutnávám. Ještě v otvíráku pochybuji, co že to vlastně hraje. Bojím se dalšího konfekčního kusu, sice s jistými náznaky netuctovosti, přesto je skladba orientovaná spíše na rádiovou prezentaci kapely. V následujícím pokusu nás mladíci ze severu vezou pomalejší, přesto silně chytlavou a nápaditou krajinou, střídanou ostrými výpady k hrubým vokálním přestřelkám. Pánové, smekám klobouk, není to nic převratného, ale já se bavím, hýbu se.

Mešuge elektro song „Out Ronique“ kombinuje staré disco melodie a celkově tento pokus zní jak herní automat, stojící v maringotce u kolotočářů, kdysi v pravěku. Vše je ke konci stylově rozstříleno salvou, vtipně proloženou synťáky. Nevím a stále bádám, proč mě tato hudba tak bere? Dementním, nebo je tak sexy? Neštítí se udělat song doslova v math-coru a do toho nakydat líbivé melodické vokály; ne, na této placce nemáte čas na nudu, vše je pečlivě vyvážené, po „sračkovitých“ melodiích, přichází scream vokál a tradiční mlynice.

Předpokládám, že všichni příznivci mající rádi staré Linkin Park, by mohli v této sebrance nalézt nové koně a zalíbení. Pánové jsou na tom skladatelsky i instrumentálně dobře. Jen aby je šoubyznys nesemlel…