Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Óreiða - Nóttin

ÓreiðaNóttin

Victimer26.1.2023
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Přízemní epika black metalu, který škrábe kůru stromů a skrz jejich koruny hledí do dálek. Starší materiál nalezený v pravý čas.

Koho uhranula masívní hypnotická síla bezejmenného debutu z roku 2019, měl by zpozornět. Islandský blackmetalový projekt Óreiða se vrací s novou nahrávkou Nóttin, ačkoliv o nový materiál nejde. Je tomu vlastně naopak, jde o pohled pár let zpátky. Nóttin je kolekcí čtyř skladeb nahraných a poté zapomenutých v roce 2016. A když je autor znovu našel, rozhodl se je vydat. Oproti debutu, který mocnou monotónní hmotou špinil daleký výhled na moře, je Nóttin o poznání surovější záležitost. Atmosférický lesní black metal, který je pořád dost epický, ale víc přízemně a primitivně. Muzika, ke které se hodí tiché šero beze slov a která škrábe kůru ze stromů. Jinak je vše při starém a jako u mnohých dalších se ani u Óreiða nesluší hovořit jmény nebo názvy. Postačí pár základních informací a římské číslice jako označení songů. 


Pokud se tento materiál z nějakých důvodů ztratil, jeho nález potěší pravověrné blekoše, kterým sedí lo-fi vyznění a atmosférická temnota bez širšího záběru. Styl Óreiða je monotónní, špinavě valivý a svým způsobem těžkotonážní. Samozřejmě je třeba nahlédnout hlouběji pod slupku, její povrch nabídne jen minimum zajímavostí. Už proto, že sound Nóttin je o dost podzemnější, jako tomu bylo u debutu, a na povrch se nedostane jen tak něco. Syrová hmota souzní s lesním večerem, kdesi v povzdálí přicházející tmy je slyšet cvrčky (skladba II, schválně...) a na malém území se odehrává poměrně silná očista špínou.

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/%C3%93rei%C3%B0a%20band.jpg


Jako nejatmosféričtější bych označil třetí skladbu, která se i v tom malém, stísněném prostoru krásně otevře a jako by hleděla skze stromy do tmavých, hlubokých údolí, ve kterých se dá snadno ztratit. Na přetřes tak může přijít podobnost s různými mrazivě epickými spolky, jako nejbližší bych volil jména Paysage d'Hiver, Darkspace nebo možná i Lunar Aurora. Je ale pravda, že právě na tomto místě se Óreiða nejvíc odváže, vytáhne nejvíc melodií, které se nabalí na původní, neustále se opakující motiv. V ostatních sklabách je ta emoční, pyšná epika víc přidušená, ale přítomna je po celou dobu alba, to je zjevné. Jen zní víc temně a zle, oproti ní je třetí díl vyloženě euforický.


Půlhodinu trvající materiál je pro čtyři výpravné skladby ideální délkou, nic se nezdá býti navíc. Přiznávám, že k tomuto ostrovnímu projektu chovám sympatie, i když jsem debutu úplně nepropadnul a nedotknul se pomyslného topu. Nově vydaný matroš bych neoznačil jako lepší nebo horší, je zkrátka krapet jiný. Je divočejší, ale jinak je styl projektu daný a fakticky spojující to kruté s hrdým docela výmluvným způsobem. Jen si myslím, že debut byl o něco kouzelnější. Tady se kouzlí víc po tmě a míň okázale. Ale o tom prostě Nóttin je.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky