Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Koho uhranula masívní hypnotická síla bezejmenného debutu z roku 2019, měl by zpozornět. Islandský blackmetalový projekt Óreiða se vrací s novou nahrávkou Nóttin, ačkoliv o nový materiál nejde. Je tomu vlastně naopak, jde o pohled pár let zpátky. Nóttin je kolekcí čtyř skladeb nahraných a poté zapomenutých v roce 2016. A když je autor znovu našel, rozhodl se je vydat. Oproti debutu, který mocnou monotónní hmotou špinil daleký výhled na moře, je Nóttin o poznání surovější záležitost. Atmosférický lesní black metal, který je pořád dost epický, ale víc přízemně a primitivně. Muzika, ke které se hodí tiché šero beze slov a která škrábe kůru ze stromů. Jinak je vše při starém a jako u mnohých dalších se ani u Óreiða nesluší hovořit jmény nebo názvy. Postačí pár základních informací a římské číslice jako označení songů. 

Pokud se tento materiál z nějakých důvodů ztratil, jeho nález potěší pravověrné blekoše, kterým sedí lo-fi vyznění a atmosférická temnota bez širšího záběru. Styl Óreiða je monotónní, špinavě valivý a svým způsobem těžkotonážní. Samozřejmě je třeba nahlédnout hlouběji pod slupku, její povrch nabídne jen minimum zajímavostí. Už proto, že sound Nóttin je o dost podzemnější, jako tomu bylo u debutu, a na povrch se nedostane jen tak něco. Syrová hmota souzní s lesním večerem, kdesi v povzdálí přicházející tmy je slyšet cvrčky (skladba II, schválně...) a na malém území se odehrává poměrně silná očista špínou.

Jako nejatmosféričtější bych označil třetí skladbu, která se i v tom malém, stísněném prostoru krásně otevře a jako by hleděla skze stromy do tmavých, hlubokých údolí, ve kterých se dá snadno ztratit. Na přetřes tak může přijít podobnost s různými mrazivě epickými spolky, jako nejbližší bych volil jména Paysage d'Hiver, Darkspace nebo možná i Lunar Aurora. Je ale pravda, že právě na tomto místě se Óreiða nejvíc odváže, vytáhne nejvíc melodií, které se nabalí na původní, neustále se opakující motiv. V ostatních sklabách je ta emoční, pyšná epika víc přidušená, ale přítomna je po celou dobu alba, to je zjevné. Jen zní víc temně a zle, oproti ní je třetí díl vyloženě euforický.

Půlhodinu trvající materiál je pro čtyři výpravné skladby ideální délkou, nic se nezdá býti navíc. Přiznávám, že k tomuto ostrovnímu projektu chovám sympatie, i když jsem debutu úplně nepropadnul a nedotknul se pomyslného topu. Nově vydaný matroš bych neoznačil jako lepší nebo horší, je zkrátka krapet jiný. Je divočejší, ale jinak je styl projektu daný a fakticky spojující to kruté s hrdým docela výmluvným způsobem. Jen si myslím, že debut byl o něco kouzelnější. Tady se kouzlí víc po tmě a míň okázale. Ale o tom prostě Nóttin je.