Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Origin - Omnipresent

OriginOmnipresent

Mold4.8.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC; Sennheiser HD 280 Pro / iAudio 5; Xears XE200PRO
VERDIKT: Když se kapela prezentuje extrémním (death) metalem na nejvyšší úrovni, bývá otázkou času, kdy a jakým způsobem poleví, pokud se vysílením dříve nerozpadne. Origin polevují. S lehkostí nebo v křeči?

Už na čtvrté desce „Antithesis“ kapela předvedla, že může ubrat plyn, ale zároveň si ponechat svou intenzivní působivost. S následujícím albem „Entity“ ale nastala změna. Jakkoliv není třeba mít ve většině případů o skladatelském přínosu zpěváků v kapelách jako Origin iluze, s odchodem původního zpěváka Jamese Leeho a příchodem novice Jasona Keysera se v kapele něco zlomilo. Origin začali znít nevyrovnaně až roztříštěně. Jedno jestli šlo o stopáž skladeb, jejich feeling či kvalitu samotných nápadů. Prostor najednou dostaly skladby, které jen tak zaštěkaly bez toho, aniž by kously či způsobily nějaký hlubší vjem.

 

Na „Omnipresent“ v tomto směru Origin pokračují o něco kompaktněji než na „Entity“, ale nápady přesto působí poněkud mělce. Řekněme, že si kapela svůj kreativní výstup hodně rutinně  ulehčuje. Celkově lze album „Omnipresent“ vnímat ve třech hlavních rovinách:

První rovinu představuje klasická, extrémní tvář Origin. Jde o první čtyři regulérní skladby alba. Už během nich lze zaznamenat sklony k využívání buď jednoduchých struktur (slyš minutová Thrall:Fulcrum:Apex) nebo Fetusovsky chytlavých groove riffů a postupů v The Absurdity of What I Am. Nevadilo by, že kapela už nechce vše hrotit do extrémních otáček, ale výsledek prostě nezní oproti minulosti stoprocentně přesvědčivě.

Do druhé roviny náleží tři krátké instrumentálky (PermanenceContinuumObsolescence). Správně vše odlehčují, ale zároveň svou vesmírnou atmosférou dodávají albu nádech zajímavosti.

Třetí rovinou jsou skladby, které vratký potenciál předešlých dvou rovin v podstatě ničí. Při poslechu Source Of Icon O (jediným pozitivem je zde nafrázování názvu skladby do hudby) a zejména Redistribution Of Filth se ocitáte někde na párty, v kotli „tancujících“ grind freaks. Místy až hloupé vokální linky, milionkrát ohrané riffy, totální, bezcharakterní klišé struktury skladeb jsou k uzoufání.


Stranou těchto tří rovin balancují skladby Unattainable Zero a Malthusian Collapse, v nichž Origin lapají v rámci stávajícího materiálu relativně zdárně po dechu za použití středních, chytlavých temp. Objeví se i zajímavější riffy a bicí linky (Malthusian Collapse). Opět nelze nezmínit album „Antithesis“, kde kapela ukázala, že by to mohlo jít mnohem lépe. Závěrečná skladba The Indiscriminate je dalším takovým dynamitem bez rozbušky. Krom trochu disonantně načernalého, Belphegorovského (!) odéru se od času 1:48, kdy kytary Dimebagovsky zakvílí na zteč, nic neděje. Deska spěje ke konci jako koncert, kde muzikanti buší se stupňující se dramatičností do svých nástrojů a vám připadá, že budou chtít show takhle lacině gradovat ještě další hodinu...

Origin mají můj plný respekt, jelikož extrémní metal posunuli svým svojským pojetím o kus dál a na albech „Informis Infinitas, Inhumanitas“, „Echoes of Decimation“ a „Antithesis“ předvedli neopakovatelná jatka. Nicméně musím konstatovat, že s posledními dvěma deskami začínají trochu chaoticky lapat po dechu. Právo na slabší chvilky a nějaké to hledání bezesporu mají, nic to však nemění na neuspořádanosti a místy až jalové povrchnosti nynější tvorby. Jakoby si už nechtěli s hudbou příliš lámat hlavy. Po vkladu, který zanechali na zmíněných albech, se nelze tomuto přístupu úplně divit, ale předstírat, že se vlastně nic neděje, by bylo alibistické. Snad s další deskou Origin naleznou jasnější směr, který nyní hledají a hudba bude znít opět jako celistvě nesmlouvavý celek. Ať klidně dostanou prostor pomalejší, jednodušší, ale promyšlené riffy, potažmo skladby, a vše může tmelit atmosféra podobná instrumentálkám z „Omnipresent“. Prostě cokoliv, jen už žádné břitké grindové hoblovačky nebo lehce nad jednu minutu jdoucí slepé projektily, které popravdě nemají potenciál obohatit projev Origin čímkoliv zajímavým. Snad tedy příště?!


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Maro / 4.8.14 13:45odpovědět

Pre mňa osobne je tento nový album opäť výborný - na úrovni.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky