Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Oublieth - À L

OubliethÀ L'Ombre Du Royaume En Cendres

Victimer20.8.2021
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Krátká, ovšem velmi hezky pojatá procházka ze světa žánru dungeon synth, který je tímto albem znovu předmětem mého zájmu.

V čele projektu Oublieth stojí chlápek jménem Moribond, jenž je jinak nedílnou součástí kanadské blackmetalové scény. Realizuje se v kapelách Forteresse, Ephemer nebo dalším projektu Serment, ve kterém si štípe dřevo opět zcela osamocen. Minimálně první jméno musí být každému, kdo byl na dohled quebeckému černouhelnému dolu, známé. I já mám tuhle zkušenost a některá starší alba jsem svého času v digitální podobě protočil. Dnes ale metal opustíme a oddáme se čistě klávesovému projevu na vlně dungeon synth muziky, tedy syntetické epiky, pohádkovému zatemnění a daleké výpravě v režimu silných atmosfér.

 

Oublieth je čistě oldschoolová dungeon synth záležitost. Pohybuje se v místech, která kdysi pročesával Mortiis, nebo nyní pročesává další poutník po bájné krajině Old Tower. Pohledem zpět do hluboké minulosti se dostaneme až k jednomu zásadnímu jménu, které rukopis Oublieth zdárně formovalo, k Tangerine Dream. A kdyby to bylo pořád málo, jedno jméno si dosadím sám, a to ranou tvorbu Jääportit. Snad proto, abychom u toho putování byli trochu v chládku a nepotila se nám záda. V případě kanadského tuláka máme tedy co do činění s velmi silně atmosférickým materiálem, který se ovšem neusadil v jedné poloze. Vypráví, mění se, maluje svou hudbou obraz, ve kterém je skutečně možno spatřit výjev z obalu alba. Žádné prázdné trucování nad umělohmotným přístrojem, tohle se chce od začátku prožít a také prožívá.

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/logo%20oublieth.png


Svůj osobní náhled na celý tento žánr jsem díky tvorbě samotářských kreativců v čele s Elffor a Old Tower dolnil o další zajímavé jméno. Dungeon synth opravdu cíleně nevyhledávám, spíš mi přijde trochu laciný, předvídatelný, ale Oublieth vnímám jako posla dobrých zprách a zejména pak tónů a atmosfér. Je to klasika, ale velmi dobře složená a prezentovaná. V mém případě bych to dokonce nazval trefou na hlavičku a tyhle syntetické výlety podstupuji tak často, jak jsem jen v blízkosti přehrávače a jak je chuť zmírnit tlak a zvolnit. Moribond se na druhém albu projektu ukazuje jako velmi zdatný průvodce a člověk tomuto specifickému žánru plně oddaný. Muž na správném místě.


Tahle výrazně melodická a až honosně klávesová záležitost je protkána pár zvuky z venku, pěkně citlivě, aby se nic nenarušilo a nezpřetrhalo. Je v opozici k monotónnímu prostředí, ve kterém logicky dostává svůj díl prostoru vata a nuda. Tady se tyhle nešvary nedostavují a nahrávce se obloukem vyhýbají. Musím zmínit, že takto povedené dungeon synth album jsem už měsíce neslyšel a pokud prahnete po podobném oddechu ve sférách atmosférické pohádky, kde má příběh svou část mystiky a líbivosti, jste vítáni. Oublieth čeří tmu, hledí do dálky ve vší hrdosti a přitom stíhá vše odvyprávět stylem, ke kterému se člověk rád vrací. Jednoduše proto, že se to dobře poslouchá.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky