Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tenhle přiléhavý název nese americká kapela, která funguje cca sedm let a její vklad do světové scény smutku tvoří dvě dlouhohrající desky plus nějaký ten singl, split apod. Konkrétně splitko patří k celkem zajímavým počinům, protože se na něm podílí rovnou pět kapel, které fungují pod firmou Profound Lore Records. Je to takový hezký, poslechový katalog.

Vloni vyšlo v pořadí druhé regulérní album, které se jmenuje Foundations Of Burden. Přineslo uměřený poměr mezi tklivou nezbytností doomu a přímočařejším řešením stoner rocku. Zase je to taková nejednoznačná deska, kterou nejde bez pochybností zařadit pouze do jedné kategorie. Nejvíc je to doom, ale ta skalní přísada je tam patrná. Je to takový příbuzenský, bezproblémový vztah, u kterého nenaskakuje husí kůže v zátylku a člověk se může soustředit na čistý požitek z poslechu.  

Těch šest povětšinou delších skladeb je pevně vrostlých do základů kamenného masivu, ze kterého čerpají kouzlo neměnné atmosféry a minimální progrese. Od prvních taktů je jasný směr, kterým se album ubírá a já cítím pevnou víru v syrový, neředěný doom postavený na kytarách. Pomalá hra vytváří pocit stálosti a nálada, se kterou tohle dobrodružství začínáme, je stejná i po doznění posledního úderu alba. Podladěné kytary vytváří hutný spodek, ve kterém se jen zvolna mění motivy a protože jich je poměrně dost, vybírá si to daň v délce hrací doby. Melodie se nemůžou chlubit nějakým zvláštním magnetismem, takhle zahraný doom sází spíš na tvrdost a skromné aranžmá. Člověk se musí prodrat skrumáží tvrdých rifů, aby objevil kouzlo desky, které je mezi nimi důkladně schováno. Mohlo by se zdát, jakoby Pallbearer fungovali na principu natahovacího strojku - nějaký čas se zvolna sunou vytyčeným směrem, ale po chvíli tempo vadne, zpomaluje do funerálního plížení, až to smrdí definitivním koncem, načež je potřeba znovu zatočit klíčkem a mašina ožije.

Všechny kompozice mají silné jádro a poměrně málo ozdob na okrajích. Sází na valivou a těžkou atmosféru, která stojí na zmíňované hře strun a pomalých, důrazných úderech do bubnů. V této neměnné mizérii se najdou i svižnější místa, kdy nás sólová kytara povytáhne z chmurného stínu blíž slunci a přinese dravější, rockový šmrnc. Stále jsme ale nahony vzdáleni jakémukoliv spěchu, ten u Foundation Of Burden vypadl ze sestavy.

Asi můžu prozradit, že kromě umíráčku z drásaných strun a pomalého rytmu se do skladeb podařilo decentně zapojit i klávesy, které jen zlehka podtrhují silný dojem a mnohdy dá práci je vůbec nalézt. Fakt, že tam jsou, mě docela překvapil a donutil se zavrtat ještě hlouběji pod povrch. Jediné, k čemu bych měl výhrady, je zpěvák, jehož hlas mi moc nesedí. Brett Campbell  zpívá poměrně vysoko položeným hlasem, navíc občas cítím náznaky slabosti a falešných not. Raději bych uvítal tvrdší projev, trochu hlubokého zachrochtání. Občas mu sice přijdou na pomoc ostatní spoluhráči (kromě bubeníka) a uslyšíme více hlasů, ale to nic nemění na tom, že právě zpěv patří ke slabinám desky a nechává na jinak povedené nahrávce obláček nespokojenosti.   

Jinak je to dobrá práce. Díky pomalým změnám, důrazu a tvrdosti se dá hudbou krásně probírat a vychytávat zrníčka nápadů. Pallbearer vsadili na jednoduchou a surovou formu, která za sebou nechává upřímný podpis když ne žalu, tak tvrdého probíjení se životem, se kterým se dá smířit.