Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Panopticon - Roads To The North

PanopticonRoads To The North

Bhut11.7.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3
VERDIKT: Pár nečekaných zvratů a našroubovaných, žánrově odlišných pasáží vyráží dech a člověk jednoduše žasne. Country v kombinaci s folkovým black metalem, ale i jinak pojatou atmosférickou post hudbou.

Baví mě, když dostanu od nějaké nahrávky citelný kopanec. Baví mě, když dokáže deska překvapit a zpestřit večer. Na taková díla se pak jen tak nezapomíná a člověk si je velice dobře pamatuje. Takovým ozvláštněním pak disponují (mimo jiných) desky z destinací, které nejsou kolébkou žánru, k němuž se řadí. Vemte si třeba Panopticon.

 

Jde o americký projekt chlapíka jménem Austin Lunn, který vznikl roku 2007. Jde o black metalovou kapelu s folkovými prvky, což není pro americkou scénu zrovna typické, a právě proto nahlíží tento člověk na daný hudební směr mírně odlišným způsobem, než jak jsme tomu zvyklí u nás v Evropě. V patrnosti vedu lehkou vzpomínku na druhou desku z roku 2009 Collapse, která mě tehdy připadla opravdu fajn, leč ozvěna uhasla. Je tu polovina roku 2014 a Austin o sobě dává vědět už pátou řadovkou Road To The North. Paměť nehlásí negativní zkušenosti a tak se vesele vrhám do poslechu, za doprovodu lehkého úžasu a drobného sypání popele na hlavu, že jsem na skupinu kdysi zanevřel. Ale však to znáte, kolem je toho tolik… kdo to má furt hlídat.

 

První momenty nové nahrávky mě trošku zaskočily. Ačkoliv zahrnují slušnou melodii, kterou zpoza metalového běsu udávaly zejména housle, byl jsem zaskočen tuctovým kvapíkem. Naštěstí se skladba během svých deseti minut stačila několikrát proměnit, čímž si vysloužila můj nemalý respekt coby výraz neskrývaného uznání. Počáteční rozčarování bylo zázračně zažehnáno a uši dychtivě našponovány k dalšímu dění. Druhá věc přirozeně převzala folk blackovou štafetu v lehce vláčnějším tempu, klade důraz na kytarové onanie a housle zůstávají stylovým kořením, které tuhle táhnou v první linii a jindy si dají zase oraz. Kompozice je dostatečně barvitá a členitá, čímž se poslech stává  soustředěný a skladba i přes svou delší stopáž nenudí. Co však po slabé půlhodince svižného folk black metalu zaručeně každého zvedne ze židle, je porce nefalšovaného, čistého country. Ne, fakt si nedělám legraci. S chutí nalévám sklenici z láhve, na jejíž etiketě je místo původu Kentucky, stejně jako rodiště autora hudby Austina. Ačkoliv bych si country muziku sám od sebe nikdy nepustil, tady mi vůbec nevadí. Naopak jde o skvělé zpestření a to velice stylové a s chytlavým ústředním motivem.

 

Deska má velice slušně rozvrstvené pasáže a ví moc dobře, kdy na kterou tóninu udeřit. Časování je smyslně připravené a výsledkem takové práce je ustálený, nekolísající poslech. Prožitek je pak více intenzivní a řekněme i dramatičtější. Totiž právě ono napětí a příjemné očekávání doprovází poslucahče po celou hrací dobu. Pár nečekaných zvratů a našroubovaných, žánrově odlišných pasáží vyráží dech a člověk jednoduše žasne. Nejde totiž pouze o zmíněné country v kombinaci s folkovým black metalem, ale i jinak pojatou atmosférickou post hudbou. Po dlouhé době totiž můžu říct, že mě deska, která přesahuje hodinu hrací doby, baví od začátku do konce. Vlastně jsem tuto stopáž ani nepostřehl, jelikož i přes velkou délku má album pocitově výborný spád. Po jeho skončení mi pak v hlavě zůstávají především příjemné pocity, což je vlastně žádoucí a pozitivní jev. Uvidíme, s čím se Panopticon vytáhne příště, protože tohle je velice vkusná a originální záležitost.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky