Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nekonečné a bezbřehé je zakládání nových kapel, projektů, štěků a kopanců black metalovými hudebníky, kteří se nedokážou smířit jen s ubohou nutností skládat skladby, nápady a experimenty do jedno jediných těles. Zřejmě je to nepsané pravidlo, či podvědomé nutkání a povinnost, morální kompas k tomu zakládat další kapely a projekty. Cílem je zešílení fanoušků, roztrhat jejich peněženky a obohatit šatníky tričky s roztodivnými motivy pod patronací nových a nových log a sigilů, aby i tvůrci takových grafik měli co do huby. Asi vám došlo, že kapela Parfaxitas je tvořena členy, kteří mají ještě nějaké své další ambice a hudební ventilace. Nechci přejít přímo k encyklopedickému určování kdo a kde a proč, ostatně toto stejně každý dobrovolně a individuálně studuje v patřičných archivech (nejen) tomu určených. Ale přesto bych chtěl ozřejmit vesmíry, odkud vítr vane. Takže přejdu k namátkovému výčtu kapel, kde jsme mohli o umělce zavadit: Merihem, Slidhr, Sinmara, Whoredom Rife… je jich víc, ale toto by mohlo zainteresovaným už trochu prosvítit závoj neznalosti.

Parfaxitas je totiž zjevení. Prostě tu najednou byli a kooperace hudebníků ze Spojených států, Islandu a Norska dává na stůl poměrně velká očekávání. Zkrátka pod Terratur Possessions se najednou ocitlo dílo pojmenované jako Weaver Of The Black Moon a teď je na nás (black metalových přívržencích), co jako na to. No, dobrý, co si budeme… Ale jo, je to perfektní. Baví mě to od začátku do konce. Má to přesně ty momenty, které tenhle filosoficko-mysticko-detonační black metal potřebuje. Vzpomenete si na různé kapely a nahrávky, které vám s tímto stylem zakotvily v hlavě a za sebe odkážu třeba na tvorbu Bestia Arcana, Thy Darkened Shade a, nebudeme chodit okolo, i na to naše Inferno si vzpomenu.

Máme tak před sebou aktuálně asi nejvíc trendy black metal, který je prošpikován tajuplnostmi, záhadnostmi, mysteriozní religionistikou a odkazy na dávná vědění i modernější poznatky, a to vše sešněrováno do úhledné grafiky, lyriky a muziky. Lajk tápe a žasne, zasvěcenější nalézá stopy a odkazy, a odborník se možná i chláme smíchy nad absurditou a nesmyslností. Dovoluji si sám sebe zařadit někam do pokročilého stádia mezi lajkem a zasvěceným, jelikož čím víc podobné vědění studuji, tím víc sám sebe přistihuji v mezerách a když už si jsem něčím trochu jistý, tak přijde nějaká souvislost, která konstrukci přinejmenším nahlodá. Ale obecně musím prostě přiznat, že takový druh black metalu na mě zabírá, funguje a dokážu si jej náramně užít. Dokáže totiž v sobě smyslně prolnout divočejší výpady s vyloženě klidnou, až téměř snovou atmosférou.

Tím jsem se dostal k tomu, že je to vcelku pestrý kousek, který právě kvůli takové rozšafnosti nedává nic napoprvé a jednoduše. Musíte tomu jít naproti. Není to jen o množství poslechu, ale hlavně o tom, aby ten poslech byl úplný. To znamená soustředit se, neodbíhat, nevnímat další okolí. Tento způsob zkoumání nahrávek by měl být vlastní všem, kdo čerpají inspiraci ve zdejší rubrice Kaple (ostatně původní myšlenka byla tuto kapelu zařadit jen tam, ale velikost této nahrávky mě samotného přesvědčila k sepsání zcela samostatného článku, aby důležitost daného materiálu byla zvýrazněna).

Celkem dobře lze porozumět i názoru, že je to lehce nadprůměrné dílo, ale vlastně nedokáže z ortodoxnějšího fanouška vyždímat větší krůpěj zájmu. Svým způsobem to tak je, ale mě se prostě osvědčilo se do takových nahrávek vnořit a v jakémsi transu je studovat. Nemám problém sám sebe vyschízovat fantaskními představami, a tak poslech něčeho, co může být i návodem, je pak pro mě pohlcující. Máte-li to obdobně – Parfaxitas si vás získají. Možná pořád v této recenzi čekáte na nějaký hlubinnější rozbor a konkrétní poukazování prstem, ale věřte, že velká část tohoto textu vznikla tzv. automatickým psaním, kdy nechávám volně plynout tok myšlenek a prsty se snažím vše co nejvěrněji podchytit. Ostatně takto to už dělám nějaký ten rok… Já vím, hodně já a málo Parfaxitas. Sorry jako. Ale ve svém psaní se snažím otisknout i styl hudby, kterou rozebírám. A dost už – mazejte si to pustit, syčáci.