Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Pathology - Unholy Descent

PathologyUnholy Descent

Garmfrost21.6.2024
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Brutalita zůstala hlavní charakteristikou kapely, ale ta šlape profesorsky diktujícím způsobem.

O Pathology se mluví v superlativech. Kapela si nese označení ikonický fenomén na brutal/deathové scéně. Zejména díky fenomenálnímu bicmanovi, kterým je Dave Astor, spoluzakladatel legendárních Cattle Decapitation. Pathology brázdí scénu osmnáct let, desky vydává (zejména v začátcích) takřka každý rok. Unholy Descent je v pořadí dvanáctým počinem a kupodivu natočeným ve stejné sestavě, co dvě předchozí desky. Zmiňuji to s ohledem na zástupy muzikantů a zpěváků, kterých se v Pathology vystřídalo docela hodně. Když se ohlédnete, je jasné, že jakékoliv změny nemají výrazný dopad na znění nahrávek. Dave Astor má jasno, jak by měli Pathology znít, a přesně tak tomu je.

 

pathology

 

Styl Pathology pokaždé přinese pořádnou porci surové zábavy. Nicméně pokaždé stejnou. Jejich desky mi prosvištěly hlavou jako špatný nápad, a vícekrát jsem se k nim nevracel. Až poslední dvě s novou sestavou, přes veškerou stejnost nabízely jisté oživení. Pěvecké kreace growlerů v Pathology mě nechávaly chladným. Mám rád jiný druh growlu než tyto. Hlas Obieho Fietta mi ze všech pěvců kapely sedí nejvíc. Rovněž své zvracení tahá až z paty, kvičí, bručí, ale netlačí tolik na pilu, a k hudebnímu marastu pěkně pasuje.

 

Tříletá pauza od The Everlasting Plague Pathology prospěla. Překvapil mě vzdušnější zvuk a zajímavě zaranžované skladby obohacené o nepřehlédnutelně zakomponovanou instrumentální techniku. Brutalita zůstala hlavní charakteristikou kapely, ale ta šlape profesorsky diktujícím způsobem. Stejná sestava, ale více vývoje, než alba v době, kdy každou desku nahrál někdo jiný.

 

Tempo skladeb není za každou cenu nasypané. Groove vstupy připomínají, že by posluchač měl nejen pogovat, ale také pořádně rozcvičit krční páteř. Astor získal v Danovi Richardsonovi nebývale šikovného komplice. Vystačí si s jednou kytarou, aniž by ve studiu vrstvil jednu stopu na druhou. Nebojí se sólovat, ani mazat kila na kila. Nemít vedle sebe samozřejmě výborného basáka, kterým Ricky Jackson bez debat je, nebyla by jeho hra taková zábava. Výkon mistra Astora nemá, předpokládám, cenu hodnotit. Opět předvádí, zač je toho loket. Bicí jsou všude, nejsou ani na moment monotónně únavné, ale ani přehnaně technické. Jsou variabilní, plné vyklepávaček, přechodů i sypanic.

 

 

Ve svých třinácti skladbách Pathology oživují starověké mýty, bohy a démony. Rovněž je znát, že se kapela snaží obohatit svůj notoricky známý sound nejen o lepší instrumentaci, ale dočkáme se melodičtějších sól a zábavněji vystavených kompozic, aniž by se byť jen o píď odlehčilo z těžkotonážního deathu. Z desky je znát, že ji nahrávala kapela, kterou to spolu baví, svému řemeslu rozumí a chce ho v rámci žánrových mantinelů posouvat, aniž by se zpronevěřila své vlastní historii.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jirka D. / 27.1.14 13:03

Ahoj Štěpáne, dovolím si komentář (pokusím se stručně, bylo by to na článek ... který vyjde brzo). Problematika Loudness war není problémem jen některých žánrů, blíže pravdě je tvrzení, že jen u některých žánrů s tímto problém není (vážná hudba, akustické žánry obecně, ale i tam už se najdou černé ovce). Důvod proto, aby metalová muzika byla přebuzená, mě nenapadá, vlastně všechna zásadní alba metalu, ta stylotvorná v 80. letech a v první polovině 90. let jsou přirozeně dynamická a nikomu to tenkrát nepřišlo jako problém. Svou nepopiratelnou úlohu v tom samozřejmě hraje aparát, u kapesních přehrávačů založených na nějakých čipových obvodech Loudness war problém není, u domácího poslechu to i na průměrném hi-fi aparátu slyšet je. Pro výrazně přebuzená , mnohdy s potrhaným zvukem, nemusíš chodit k elektronice (i když v tom máš samozřejmě pravdu), velká většina dnešních metalových či rockových alb je zvukově tragická rovněž, třeba v českém prostředí (ve snaze něco dohnat, „být světový“, nebo nevím) je to neposlouchatelná bída, jmenovat nebudu, ale slyšel jsem toho dost.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

-k- / 27.6.24 0:40odpovědět

Velice slušná porce poctivého BDM. Vše je v pořádku, stopáž vyhovuje - paráda!

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky