Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Paula Temple - Edge of Everything

Paula TempleEdge of Everything

Ruadek25.8.2020
Zdroj: Flac
Posloucháno na: Fiio X3 + Audio-Technica ATH M40X
VERDIKT: Temná a silná deska od jedné z nedůležitějších postav současné techno scény.

Nenápadná holka křehkého zjevu, za mixpultem ji skoro nevídíte. Černé vlasy, útlý obličej, ze kterého vyzařuje veškeré soustředění světa. Její prsty se míhají po pultu plném tlačítek a knoflíků, na uších sluchátka. Paula Temple je tady doma, ať už je to kdekoli. Hraje pro lidi to, co umí nejlépe. Prostor je zaplněn tmou, jen její pult svítí, pod pódiem se tisknou tančící těla, vzduchem voní statická elektřina. Celý prostor duní, zvuková kanonáda, hlukové vlny se lepí na stěny a mažou na ně své exploze jako máslo na chleba. Nenechá vás to vydechnout, pulzuje. Temná muzika, kterou Paula hraje, je dnes špičkou progresivního moderního techna. V minulém roce se tahle producentka a Djka předvedla svou debutovou deskou Edge of Everything.

 

Paula začínala ještě jako malá na „cheesy“ kláveskách Yamaha, prošla si obdobím klasických nástrojů a dostala se ke známosti s Gerardem Campbellem. Tento člověk vynalezl Notron (sequencer) a také MXF8 (MIDI nástroj pro živé hraní). Postupně se dostali k vývoji vlastních nástrojů, Paula dnes vlastní label a je producentkou. Sama dobře ví, jakou změnou techno scéna postupně prošla, jak těžké je dnes přijít s deskou, na které by ještě šlo trochu vydělat. Jejím odkazem bude hraní, tak jako pro všechny světové Djs, ne vydávání jakkoli dobrých elektronických desek. I proto bych tímto rád upozornil na nevšední elektronické dílo, jaké ze sebe vypustila jedna z nejrespektovanějších person na současné techno scéně. Deska o současném světě, o balancování naší existence na hraně možností. O jisté setrvačnosti, s jakou se řítíme kamsi, odkud už nemusí být cesta zpět.

 

Edge of Everything nezačne hrubou prací s beaty, jak by se mohlo (a dalo) možná od techno producentky čekat. Její osobní vklad do tohoto konceptu je natolik osobitý, že snadnou cestu čekat rozhodně nelze. Deska začíná skladbou Berlin, což je nejlepší možný odkaz na základy elektronické scény, jaký si lze představit. Rytmy jsou zde spíše v pozadí, očekávané, nikoli primární a dominantní. Lost Harbour je pozvolnou přípravou na to, co se začne dít od třetí skladby, kde Paula rozprostře celou svou hrubou nálož a deska začne syrově kopat. S nástupem Joshua and Goliath už Paula diktuje způsob, jakým nás bude masírovat po většinu stopáže desky. Je to temné, ale hlukové stěny netrhají uši, šlehající vrcholky zvukových jisker se nedrolí mezi prsty. A to je velký rozdíl proti zbytku scény, který rube do živého s masivním hlukovým zápřahem. Současné techno už si v mnohém nezadá s industriálními spolky devadesátých let. Paula na to jde ale jinak, snad díky ženskému elementu, její muzika není špinavou směsí z výlevky páté cenové skupiny.

 

 

Mezi jasné favority bych určitě zařadil hymnu Raging Earth, která na ploše necelých devíti minut vládne všem. Skvost, který Paula ráda zařazuje do svých techno setů, co vybočuje. Velká atmosférická věc, co ukazuje progresivní tvář současného techna i neznalým, přitom v ničem neslevuje ze své intenzity a tvrdosti. Zhusta ostrý kousek Cages už je potom daleko méně přístupnou věcí, ukazuje svou tvůrkyni tak, jak vlastně vznikla. Láskou k tvorbě Jeffa Millse a dalších velikánů scény, kteří tu začali vládnout už na konci devadesátek. Já sám jsem si prošel mnohaletým obdobím okolo této scény (Dave Clarke, CJ Bolland a další), což se postupně setkalo s industriální scénou, ke které to nikdy nemělo daleko. Snad i proto mi tento návrat (v něčem asi i zvukový) k velkým věcem minulosti tak uhranul. Edge of Everything nabízí na své ploše opravdu hodně věcí, ke kterým se člověk rád vrací. Po čase rostou, objevují se tam věci, jaké člověk předtím nevnímal. Oceňuji skvělou práci s hlukovými stěnami, které nervou uši, všechno zní tak čistě a důrazně. Moderně a přístupně.

 

 

Edge of Everything je velmi působivým dílem, které bych nedoporučoval, kdybych o něm jakkoli pochyboval. Je to pravděpodobně první čistě techno deska, o jaké se u nás píše a vůbec si nemyslím, že si najde cestu ke všem čtenářům. Budu rád, pokud ale potěší alespoň malou část z těch, co jsou orientovaní tímto směrem. Je to totiž opravdu hodně silná záležitost.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Corvus / 11.8.19 10:54

Tohle je skutečně zářez do letitých, nevyvětraných koutů mozkových záhybů. Sice mi táhne na 40, ale na své začátky s dřevní podobou black metalu nedám dopustit. Dodnes obdivuji, kam se celá black metalová scéna dokázala posunout (Emperor, Enslaved, Ulver, Satyricon atd. a jejich vývoj v čase a všichni jejich následovníci), ale ten neopakovatelný pocit, atmosféra, spjatost s přírodou, rebelie, vnitřní kruh a všechny ty misantropií a legendami opředené legendy... to je pro mě jednoduše zhmotnění black metalu v nejkrystaličtější podobě, který se už nikdy nebude opakovat. Počátek '90 let a má fascinace veškerou severskou produkcí mě natolik pohltila a prosákla mnou, že se do smrti nezbavým až nábožené úcty k této formě black metalu. Dodnes kupuji vše, na co sáhne Fenriz a Nocturno a ať už jsou to MARDUK nebo IMMORTAL, nenechám si z jejich produkce nic ujít. Nicméně ten prasácký zvuk a opravdovost, ta čiší pouze z ranné tvorby. Možná primitivnější, ale o to skutečnější. Ať to zní jako sebevětší klišé. Nemám rád, když se black metal dnešní doby snaží vrátit do oněch časů a a priory se například vyrobí opravdu hnusný obal nahrávky, schválně se ve studiu zkurví zvuk jak je to jen možné a všechno to zní jako z hajzlu. Vyznívá to trapně, samoúčelně a především to v kontextu dnešní doby působí celé směšně. Pořád nevím, zda třeba takový Blackosh v současné době se vším tím "udělám si amatérský obal v malování ve windows, kde splácám ty nejhorší možné kliparty stažené z googlu", je fajn nebo je to prostě jen trapné... Stejně tak zvuk, uměle zprasený, aby to bylo jako že "true". Podle mého názoru nelze opakovat unikátní konec '80 a začátek '90 let na poli black metalu. Zdá se, že jediná opravdu pravověrná cesta je způsob, jakým to dělá ČERNÝ KOV. Za mě klobouk dolů a při tůrách přírodou a při focení brouků se nechám unášet tímto dílem. Díky, pánové za to mrazení!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky