Recenze: Pelican - Flickering Resonance

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

PelicanFlickering Resonance

Jirka D.22.12.2025

Zdroj: mp3 (320 kbps) // bandcamp

Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm

VERDIKT: Kopec žánrové nudy. Anebo taky recenzent mimo cílovou skupinu.

Když začnete prohledávat naše stránky a hledat něco ke čtení o americké formaci Pelican, najdete především dvě recenze. Psali jsme o desce Forever Becoming z roku 2013 a pak o té předchozí, která v roce 2019 vyšla pod názvem Nighttime Stories. Obě dostaly docela pochváleno a obě měly společné to, že vyšly na takovém řekněme kultovním (s.r.o.) labelu Southern Lord Records. Byl to dost dlouho hezký domov Pelican, do něhož přešli ze svého prvního, taktéž docela kultovního (taky s.r.o.) domova Hydra Head. Všechno kolem Pelican je vlastně takové hezké a pozitivní a nebojím se napsat … ehm kultovní, že si vlastně říkám, kde je tentokrát chyba.

Pelican band

Jestli je to tím, že se instrumentální post-metal jako žánr už dávno vyčerpal (což tvrdím já a tvrdím to dlouho), anebo třeba tím, že jsem se vyčerpal já jakožto konzument instrumentálního post-všeho (to tvrdím taky dlouho). Těžko říct, ale obecně si troufám napsat, že naplnit zajímavou muzikou přes padesát minut instrumentálních emocí, pro které je k dispozici pouze velmi omezená hrací plocha s vlastně takovými jednoduchými až triviálními pravidly, je strašně těžké. A že to, co bezchybně fungovalo někdy před patnácti dvaceti lety a mělo nespornou výhodu momentu překvapení, dneska svůj hvězdný okamžik hledá mnohem složitěji. A že i kapely, které tenhle žánr definovaly, utvářely a dnes o nich mluvíme jako o ... ehm kultovních (radši nic…), tak to mají těžké. Pelican nevyjímaje.

Nová deska Flickering Resonance je v pořadí sedmá řadovka a nevyšla ani na Hydra Head, ani na Southern Lord, ale na mně neznámém, podle některých indicií politicky angažovaném labelu Run fo Cover Recods. Má osm skladeb, přes padesát minut, docela plochý a nedynamický zvuk a řekl bych, že plyne tak nějak bez překvapení, skoro až nudně. Dvě kytary jedou v krásném zápřahu přesně tak, jak byste čekali a někdy možná ještě o něco efektněji. Klidnější polohy jsou střídány těmi razantnějšími, což byste taky čekali, ale za sebe bych doufal, že to bude víc. Že příprava bude trpělivější, vyvrcholení vzletnější a že to vlastně připomíná spíš takovou během let zaběhanou, předem domluvenou, klidnou, domácí soulož rutinu. Vzbouřené emoce se během poslechu prakticky nedostavují a místo pořádného mořského příboje je to spíš jen lehce zvlněná hladina, ze které sem tam vyskočí taková hezká, učesaná, docela neškodná vyšší vlnka.

Osm skladeb nahrávky plyne docela samozřejmě a přirozeně, ale nabízí jen málo záchytných míst a myslím, že když bych vám náhodně vybral několik krátkých pasáží napříč deskou s úkolem „najdi pět rozdílů“, měli byste problém. Osobně ho mám. Nerozeznávám jednotlivé skladby a nacházím jen málo impulzů, které mě vytrhávají z klidu kulisového poslechu, což si vlastně říkám, že není žádná velká pochvala. Od poslechů, které následovaly někdy během jara a léta krátce po vydání, jsem si dal pauzu a s odstupem jsem zkusil druhý pokus, což žádný výrazný posun nepřineslo. Pelican vzor 2025 mi přijdou možná unavení, možná jen rutinní, ale především velmi neinspirativní. Formálně je to samozřejmě fajn deska, na níž bych těžko hledal chyby proti bontónu. Ale jako posluchač tvrdím, že je to kopec nudy, který si umím představit třeba jako tichý hudební podkres pro návštěvu tchýně. Ale že bych to poslouchal cíleně, nahlas a se zájmem, to si představit neumím. Chyba bude nejspíš u mě.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.