Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Pelican - Nighttime Stories

PelicanNighttime Stories

Ruadek19.9.2019
Zdroj: promo mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: FiiO X3 + Audio-Technica ATH M40X
VERDIKT: Po šesti letech jsou tu Pelican s deskou, kterou má smysl poslouchat. V ničem přehnaně nadčasovou, slušně nářezovou, cíleně intenzivní.

Zdá se, že rok 2019 je rokem návratů. Někdy velkých, někdy malých, vítaných a objevitelských. Pro amíky Pelican tohle platí po šesti letech, což není málo. Šest let. No zkuste si to představit, co všechno se dá stihnout za šest let? Dle rozhovoru pro The FADER (NY kulturní magazín) to vypadá, že vedle vzniku této desky se toho událo opravdu hodně. V okruhu kapely a jejich rodin, známých, spoluhráčů. Jedni se rodí, druzí umírají. I o tom jsou Nighttime Stories.

 

„...there were children being born, family members passing away, and there was a good year I probably didn’t do anything. I had a kid, and then my dad got sick. Seven months later, he passed away. Then it was dealing with his estate and going back and forth to Tennessee, so I wasn’t very present for a year there. And then in that time, Larry had a kid, so there was that block of time he needed, and then Trevor’s had another kid.“

 

 

Nighttime Stories jako deska od Pelican zní velmi syrově a mnohdy obstojně drtí. Sami členové v tom vidí odrazy vzpomínek a toho, co za ty roky sami zažili.

 

„For me, part of the joy of making a record is that it’s a journal of this very specific period of your life and then getting to share that.“

 

Pelican byli, jsou a patrně vždy budou kapelou pozitivních vibrací. A ačkoli je tento materiál zdaleka nejtvrdší a nejintenzivnější v jejich historii, lze skrze něj vnímat pozitivní energii. Vnímáte radost z muziky a díky tomu, že Pelican jsou ryze instrumentální celek, vnímáte hru všech nástrojů napřímo. Kytary obklopí, vrství, všechno postupně narůstá. Podobně jako mnou nedávno recenzovaní Russian Circles je tohle ryze hra jen o kytarách, rytmice a bicích. Žádné zbytečné aranže, zpěv, věci co odvracejí pozornost. Je to jenom o velmi dobře vypilované instrumentální složce, u které stačí jen o trochu méně sebevědomí a celá ta struktura se rozpadne na atomy. Na to jsou ale tito borci příliš velký pojem.

 

 

Nebudu pitvat jednotlivé skladby. Nebudu vypichovat instrumentální zdatnost, ani cit pro načasování. Nechci opakovat stejné fráze, které už byly napsány u jiných spolků. Prostě si tu desku pusťte, pokud máte chuť na ryze instrumentální počin od jednoho z těch zásadnějších jmen na scéně. Možná si užijete desku, která mohutnou palbou bicích a kytar vypráví o životě, jaký žijeme. O ztrátách a zrození, o radosti z každého dne, co začne ránem a skončí večerem. A každé hrábnutí do strun v sobě prostě něco má. Každý tanec, co kapela začne, je dobré si protancovat s ní. O ničem jiném to ani být nemusí.

 

Pelican po letech stvořili desku, co má smysl poslouchat. A to se sakra počítá.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Corvus / 11.8.19 10:54

Tohle je skutečně zářez do letitých, nevyvětraných koutů mozkových záhybů. Sice mi táhne na 40, ale na své začátky s dřevní podobou black metalu nedám dopustit. Dodnes obdivuji, kam se celá black metalová scéna dokázala posunout (Emperor, Enslaved, Ulver, Satyricon atd. a jejich vývoj v čase a všichni jejich následovníci), ale ten neopakovatelný pocit, atmosféra, spjatost s přírodou, rebelie, vnitřní kruh a všechny ty misantropií a legendami opředené legendy... to je pro mě jednoduše zhmotnění black metalu v nejkrystaličtější podobě, který se už nikdy nebude opakovat. Počátek '90 let a má fascinace veškerou severskou produkcí mě natolik pohltila a prosákla mnou, že se do smrti nezbavým až nábožené úcty k této formě black metalu. Dodnes kupuji vše, na co sáhne Fenriz a Nocturno a ať už jsou to MARDUK nebo IMMORTAL, nenechám si z jejich produkce nic ujít. Nicméně ten prasácký zvuk a opravdovost, ta čiší pouze z ranné tvorby. Možná primitivnější, ale o to skutečnější. Ať to zní jako sebevětší klišé. Nemám rád, když se black metal dnešní doby snaží vrátit do oněch časů a a priory se například vyrobí opravdu hnusný obal nahrávky, schválně se ve studiu zkurví zvuk jak je to jen možné a všechno to zní jako z hajzlu. Vyznívá to trapně, samoúčelně a především to v kontextu dnešní doby působí celé směšně. Pořád nevím, zda třeba takový Blackosh v současné době se vším tím "udělám si amatérský obal v malování ve windows, kde splácám ty nejhorší možné kliparty stažené z googlu", je fajn nebo je to prostě jen trapné... Stejně tak zvuk, uměle zprasený, aby to bylo jako že "true". Podle mého názoru nelze opakovat unikátní konec '80 a začátek '90 let na poli black metalu. Zdá se, že jediná opravdu pravověrná cesta je způsob, jakým to dělá ČERNÝ KOV. Za mě klobouk dolů a při tůrách přírodou a při focení brouků se nechám unášet tímto dílem. Díky, pánové za to mrazení!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky