Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Pensées Nocturnes - Nom d

Pensées NocturnesNom d'une Pipe!

Bhut1.5.2013
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Manifest, black metal, kabaret, karneval, deprese – shrnuto a krásně zabaleno do jednoho názvu trubky. Pensées Nocturnes vydává opět strhující dílo, jehož útroby se nespokojí s prostými motivy a omšelým vzezřením. Skvostná práce a posluchačská lahůdka.

Zeptáte-li se mě na nějaký výčet interpretů, kteří dobře nebo výborně hrají avantgardní metal, tak mezi prvními jmény určitě zazní Pensées Nocturnes. To mi dají mnozí jistě za pravdu. Vaerohn je totiž vynikající muzikant a mág. A svá kouzla předvádí na desce, které dal jméno název trubky, tedy Nom D’Une Pipe!.

 

Nechci nějak vehementně rozebírat fakta a dějiny, které se od poslední řadovky Grotesque odehrály. Album Ceci Est De La Musique, totiž moc neberu jako oficiální, když vyšlo vesměs pro soukromé účely a jen pro úzký okruh lidí. Vrhnu se tedy rovnou do toho, co nového přináší letošní zásek. Zprvu se určitě zmíním o tom, že deska má opět silný náboj a je až neuvěřitelně podmanivá.

 

Tahle deska má zvláštní fluidum vlastní otevřenosti. Takový genius loci. Od prvních momentů je zřetelně poznat, kdo za celým tímto velkolepým dílem stojí. Typické šílené postupy střídající kabaretní náladu s apatickou black metalovou depresí. Nemocný vokál za doprovodu hrnoucí se organické koule metalových nástrojů. Gentlemanský odér nádherně dýchá každou vteřinkou z jednotlivých skladeb, čímž se posluchač ocitá v počátcích dvacátého století a nepochybně tímto stoletím proplouvá po celou dobu nahrávky. Akordeon, saxofon, trumpety to vše jsou nemálo působící nástroje, které tu mají natolik pevné místo, že k jejich odstranění bude zapotřebí velmi silné nálože. Ale on je nikdo odstraňovat ani nechce. Všichni jsou rádi za tento monument a plesají radostí, když jej mohou uzřít. A já plácám rukama do rytmu a trhavě se kývu. Tahle deska totiž nemůže nechat nikoho jen tak nečinně sedět. Tedy ze začátku možná budete nevěřícně kroutit hlavou a říkat si, sakra o co vlastně jde?. Ale nakonec tomuto kouzlu spolehlivě podlehnete. Já to měl totiž podobně. První poslech desky ve mně zanechal rozpačité pocity a nějak jsem nebyl schopen se zaměřit na to, či ono. Když na vás totiž vybafne prudký metalový atak za doprovodu opravdu chorého vokálu, jste jati splínem a duši rvoucí náladou. Ukazováček pak v seznamu vyhledává kontakt ordinačních hodin nejbližšího psychiatra v okolí. Naproti tomu jste záhy nemilosrdně vrhnuti do vod divokých rejů a zábavních kabaretů, kde si pěkně poklepete nožkou do rytmu. Drobný návrat v čase, nostalgické zavzpomínání a v neposlední řadě upřímný úsměv na rtu. Tyto pocity se neustále prolínají, kombinují a jejich příchod je takřka nepředvídatelný. A to je právě to, co vás nejprve znehybní. Po druhém a dalším poslechu už začnete chápat a důkladněji vnímat, oč tu běží. Tyto pocity si nelze nezamilovat.

 

Stejně jako líbezná tvář milované osoby, kterou si člověk několikrát za den promítne ve své vlastní mysli a vidí ji tak v jasných barvách, se jeví i toto bez nadsázky honosné dílo Nom D’une Pipe!. Spatřuji jej zcela ostře v jasných a vyrýsovaných tvarech (stejně jako postavu milované osoby). Neustále se vracím do jejich detailních křivek a vyloženě se kochám každičkým milimetrem, tedy spíše vteřinou, kterou Vaerohn ukul. Nemohu jinak, než vyzdvihovat nahrávku do výšin, jelikož si mě omotala kolem prstu velice pevným způsobem. Rozmotat se od ní se mi nedaří a ani to nemám zapotřebí. Rád se nechám tepat tímto hudebním skvostem, rád se nechám mučit táhlými a přitom zběsilými blackovými výpady a samo sebou rád odpočívám a nechávám vařit krev v relaxačních a taktéž manifestačních pasážích. Zejména poslední skladba je něco neskutečně peckoidního.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky