Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Perfecitizen - Humanipulation

PerfecitizenHumanipulation

Bhut17.9.2020
Zdroj: CD //promo od vydavatele
Posloucháno na: Denon DRA 625, Denon DCD 625-II, Grundig Box 660a
VERDIKT: Aristokratická čistota explozivního materiálu a naprosto výjimečný zjev v grindovém arboretu.

Uchopit a správně pojmenovat hudbu Perfecitizen se jeví jako rébus, který může prolámat chrup nejednomu zdatnému tvůrci žánrových šuflat. Na první dobrou je to jasný grind, jenže tenhle třaskavý materiál není v rukou kapely zcela jednoznačným vítězstvím. Přesto se kapela objevuje převážně na takto zaměřených akcích, čímž tak trochu společnost sama staví kolem kapely jasnou hradbu nedoložené domněnky, že je to „nějaký grind“. Sama kapela se charakterizuje jako blast core, což je termín, který zodpoví mnohé. Avšak komu je taková muzika nakonec určena? No přeci všem, kteří se nebojí otevřít svá stavidla příjímání extrémní hudby.

 

Humanipulation je třetí řadovou deskou a opět jde o náramně zdařilý kus. Však rozestupy v diskografii hovoří dosti výmluvně. V momentě, kdy čas uzraje, přijde na řadu nahrávka, která pak zacloumá tuzemským fanouškem a profackuje jeho laxnost. Katapultuje do nezbádaných končin vše, co bychom si mohli v rovnítku Perfecitizen = grindcore vymyslet. Tady jde totiž o ještě tvrdší a náročnější kalibr, jehož zkrocení se stává náročnou disciplínou, kterou bychom v paralelním vesmíru zajisté vyučovali na školách. Půl hodiny a osm skladeb se ještě neukazuje jako jakkoliv závadný projekt. Ale exploze nástrojů v první vteřině desky vám okamžitě sebere argumenty.

 

 

Vedle drásavé energie, která se bez varování valí z každé vteřiny z alba ven, tu máme i lehce avantgardní náboj skladeb, který zamotává hlavu všem doposud zažitým pravidlům. Nejen, že instrumentální zručnost hráčů je na profesorské úrovni, ale ještě je okrášlena vsuvkami, které jednotlivé skladby staví do zcela ojedinělých pozic. Vezměme třeba vysamplovaný dívčí hlas, který mi zkrátka evokuje skladbu, kterou jistě znám, jen si to spojit, že… Jinde tu zas máme čistý vokál, který zavane prostorem jak osvěžovač vzduchu. Ovšem pozornost si ve svůj prospěch bez kompromisů odebírá tandem bicí-kytara. Svou pestrostí a propojením s komplikátorem 3000 vybuchuje v nezřízené euforie, o kterých posluchač nemá zdání, že by v následujících vteřinách mohl obdržet. Vskutku nepředvídatelná a přitom hladce plynoucí nahrávka.

 

Na druhou stranu netřeba hledat zamotané předivo tam, kde je vše dáno a září čistě. Humanipulation jede od začátku zcela samovolně a nenásilně, netřeba si dopřávat oddychů a relaxačních provázání. Však ta energie tomu ani nedovolí. Naprosto suverénně pánové ovládají poslechový prostor a vlévají čerstvé a životodárné látky do sluchovodů. Jsem nadšen a pln úžasu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky