Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Planks - Funeral Mouth

PlanksFuneral Mouth

Jirka D.25.3.2013
Zdroj: FLAC
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Skladbám nechybí slušný standard a kapele potřebná zručnost, takže album se přijímá celkem snadno. Stejně tak snadno ho ale lze i opustit.

“Když už nejsme lepší než ti ostatní, tak je aspoň přeřveme.” Kolikrát mi tohle motto prolétlo hlavou při poslouchání současné hudební produkce, snad ani nejde spočítat. A v té chvíli bylo úplně jedno, jestli mi hrálo CDčko, gramodeska nebo vypálený soubor uzmutý na síti, společný jmenovatel všech byly nesmyslné studiové úpravy za účelem vyšší hlasitosti na úkor poslouchatelnosti a především zdravého rozumu.

Jeden z dalších příkladů z dost dlouhého zástupu “heavy” a “hutných” nahrávek je aktuální deska německé kapely Planks, jejíž potemnělý obal mě upřímně zaujal hned v době jejího vydání a od té doby před sebou sunu myšlenku na sepsání několika řádek. Historie kapely je poměrně krátká, zahrnuje více méně HC snažení, od kterého bylo postupem doby upuštěno a kromě urputného (a místy až blackově syrového) vokálu, který minimálně po roce dvou potřebuje generálku hlasivek, zamířili Planks do marasmu hutných kytarových spodků a blátivých buldozerů post-HC / sludge scény.

“Funeral mouth” není album nikterak objevné a dokonce by v kruzích některých posluchačů mohlo zavánět až trendem, přesto (a nebo možná právě proto) ho lze přijmout celkem snadno. Přímočaře napsaná muzika s oklikami složitými jen natolik, aby zvědavec vždycky našel zpáteční cestu k hlavnímu směru, tempo převážně svižné, rozbíjené místně rozesetými vyhrávkami řemeslné úrovně a přebuzené kytary hřmotně posazené před všechno ostatní. Aktuálním Planks přiznávám schopnost dát dohromady chytlavé skladby (jakkoliv jsou ulity do jedné formy), načichlé zlou aurou, zoufalstvím a temnou romantikou. Ne, žádný gothic rock...

I přes zjevnou nepůvodnost nelze nahrávce upřít aktuálnost, tahle zhutnělá směsice kytar a hardcorové dravosti má dneska zelenou a příběhů na dané téma z let nedávných si lze přečíst spoustu. Mezi ostatními Planks vynikají možná tím zvukem, kterým se snaží zahladit vše okolo. A nutno přiznat, že se jim to daří. Jako vedlejší produkt ale zahlazují i sami sebe - bubny skoro neslyšitelné (kopák je takový ten velký, co vám pohne se žaludkem, víme?), činely se sypou jak obsah kontejneru na sklo kolečkama vzhůru a z baskytary zbylo těžko identifikovatelné cosi na dně frekvenčního spektra. Smutné. Možná zoufalé.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Radek Martínek / 20.11.12 10:06

Pro mne jednoznačně jeden z top5 favoritů na desku roku 2012. Vyjímečné dílo jednak v diskografii Gojiry jako takové, nadprůměrné v zástupu následovníků. Pravda, není to žádný pokračovatel The Way Of All Flesh. Hodně se povolil plyn (až na vyjímky), je to podstatně více melodické, smazalo to občasnou větší podobnost s Messhugah. Kapela složila obrovské, velké až epické fláky. Je to stále syrové, nervní, roztěkané a jsou tu protirytmy. Hodně přibylo vokálních efektů a zpěvu celkově. Výsledek považuji za naprostou špičku - kapela dospěla v těleso, které umí napsat skvělé, vysoce technické skladby a s úžasným nadhledem je pak zahraje. Ačkoli je to opět silně depresivní deska, cítím v ní radost z hraní a nadhled, jaký jsem z ničeho už delší dobu neslyšel. I proto s recenzí naprosto souhlasím.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky