Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Please The Trees - A Live Affair (live)

Please The TreesA Live Affair (live)

Jirka D.18.3.2013
Zdroj: CD v papírové pošetce
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Nahrávka svým způsobem ratitní a zajímavá. A oproti studiové předloze především živá, čímž nemyslím jen vřískající fanoušky...

Dnešní lajf CDčko se mi dostalo přes práh společně s posledním číslem magazínu Full Moon #27 (ne, není to PR článek), kde zabaleno v papírové pošetce vyšlo jako taková fajn příloha. Fajn především z toho pohledu, že loňské album Please the Trees (mimochodem kritikou hodnocené poměrně slušně) je tak možné porovnat s tím, jak funguje naživo. Zatímco „A forest affair“ servíruje hned v úvodu skvěle energické skladby „Getting ready“ a „Hell on Earth“ a následně, především v druhé půlce nahrávky, zcela umírá na úbytě nudy a rádoby alternativního experimentování, živá nahrávka po těch samých dvou skladbách v úvodu funguje i nadále a udržet bdělost nepřipomíná povinné školení BOZP.

Živý materiál byl nahrán v říjnu 2012 v Praze (Malostranská beseda) a jeho podoba na komapktu především neztratila atmosféru klubového hraní. Hranice mezi zvukovým průserem a vyčištěnou sterilitou u lajf CDček je dost tenká a „A live affair“ se daří držet někde v pomyslné bezcelní zóně, tedy přesně tam, kde má být. Slušně nasnímáno, slušně upraveno, skromně vydáno.

Zlí jazykové by mohly tvrdit, že vyvážení není nic moc (dobrý mix je přece ten, který vůbec nevnímáme), že činely zní moc a bubny málo, a hlas taky moc a basa tak akorát a někdy duní příliš a klávesy hodně (což se mi oproti studiové nahrávce líbí), a že je celý mix nasměrován více do levého stereo kanálu (nejdřív jsem usuzoval na poruchu aparátu a začal dotahovat svorky na zesilovači), a že je celkově opačně, protože hajtka má jít zprava. Zlých jazyků je všude dost, o tom musím něco vědět, hehe. Ale vážně – objektivní kritéria svítí v červených kontrolkách, ale právě ten subjektivní pocit vede a vytváří příjemné teplo, které dělá živou nahrávku opravdu živou. A tak to mám rád.

Vedle povedených písní ze studiové desky se na koncertě objevily i skladby odjinud, asi starší, nevím. Oželeny tak budiž nezáživné uspávačky typu „Sleep“ a místo nich v druhé polovině alba rockují skvělé věci jako „It’s not me“ a bluesovka „Walking man“ s výbornou hrou klávesových nástrojů, která zavání ranýma sedmdesátkama. Mňam. Ony nudnosti nejsou akumulované v jednom balíku a roztroušeny po hrací ploše kompaktu nepůsobí takové škody. Závěrečná „Let the wind“ patří k takovým, ale pozice na konci večera má o poznání větší logiku než čtvrté místo v tracklistu studiové předlohy.

Lehká podobnost s U2 ("Wrong along" nebo "Nobody no one") budiž zmíněna, ale překážkou poslechu určitě není a deska celkově funguje příjemně. Na Please the Trees se mi líbí hra s atmosférou, postupné sešlapávání pedálu nebo jeho náhlé sešlápnutí po napínavé rozehře. Bohužel mám mnohdy pocit, že tahle forma vítězí nad obsahem a maskuje jinak prázdnou podstatu bez energie. Někdo tomu říká „přeprodukováno“, ale nazvěte si to, jak sami chcete. Z tohoto pohledu funguje živák o poznání lépe než jeho studiový předchůdce a tak pokud Please the Trees, tedy v potu lidských těl a za clonou cigaretového dýmu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky