Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Smrdí tady důchodce. Generické a falešné obrazy jsou přilepené ke stěně, aby se nikdo nedíval za ně. Z odlupujících se tapet padají švábi a plíce dusí azbest. Tlusté ženské, co leží na zažloutlé posteli zarůstají nehty do masa na obou nohách, zatímco se ona dívá na malou blikající televizi, kde dávají Kolotoč a vybírá prsty z plechovky poslední triečanské párky s fazulou. Pak se podrbe v mastných vlasech s dvaceticentimetrovými zrzavými odrosty, nechávaje tam po svých prstech oranžovou šmouhu. Venku je vedro k zalknutí a jí se zase v posteli rozsypal popelník. Cosi jí leze po noze, ale jí je to jedno.

Plešatá zpěvačka je kapela, jejíž rodiče jsou jednoznačně sourozenci, přinést si jí domů znamená být vyškrtnut ze závěti a pokud vás s jejich deskou někdo uvidí v tramvaji, je váš pozitivní mediální obraz definitivně v hajzlu. Zároveň se ale jedná o poměrně výjimečný případ kapely, u níž pod slupkou hnusné muziky nenajdeme žádnou skrytou krásu. Nikdo se o to totiž nesnaží. Neskrývá se zde pochopení, shovívavost, odpuštění, sympatie či osudovost. Jenom studená podlaha, odpojená elektřina a povědomý pocit zpackaného pokusu o sebevraždu. Už na jejich předchozím zvěrstvu s něžným názvem Stezka buzerantů jsem se opatrně ptal, zdali bych příště nemohl jít raději po silnici, nicméně v tomhle světě vás nikdo neposlouchá, takže uběhlo jen pár měsíců a pod rouškou noci jsem si domů přinesl celovečerní vinyl, tentokrát něžně se zvoucí Vlasy dievčat.

Nejsem si jistý, zdali je třeba řadit Plešatou zpěvačku někam žánrově. Trváte-li na tom, můžeme se určitě bavit o základní sludgové ingredienci, do které se jak sůl do rány sype noisový rachot s mentalitou powerviolence. Tohle je dle mě ale v tomto případě jedno. Daleko více jsem spíše při poslechu myslel třeba na album Know How To Carry a Whip od Corrections House, které se nachází dle mě ve stejném světě, nebo na prvotní tvorbu Anorexie Nervosy (první dvě dema až po album Exile), u které dalo skutečně nemálo práce se nezabít. S druhým jmenovaným příkladem Plešatou zpěvačku pojí zejména záměrný trýznivý pocit nenaplněnosti v každé skladbě.

Dá se říci, že každá píseň na albu Vlasy Dievčat uvede do celého katalogu nějaký nový prvek. Tu se praští do klavíru, tu se najednou setkáme s něčím jako orientálním vokálem, sem tam, když pánbu není doma, se dokonce objeví i nějaký sympatický riff. Problém je, že všechno vede jinam, než to čekáte a hlavně jinam, než to chcete slyšet. To album je plné hudebních překvapení. Ale ani jedno z nich není příjemné. Kytary jsou disonantní, občas vystřelují nazdařbůh tóny do prostoru, které se tam pak nemají v čem chytit. Žádná pasáž netrvá tak dlouho, jak má, buď je delší než je pohodlné, nebo se naopak usekne dřív než je třeba. Takových chvil je na desce ale minimum, takže zase můžete být v klidu. Pro ty z vás, kteří jsou ještě dosud naivní natolik, až mají pocit, že je třeba možné se navigovat albem skrze texty, tak bych je rád odkázal byť jen k názvům písní, které znějí třeba Studna HIV, Human Pangasius či Čaroděj z krajiny gestapo. Lepší?

To všechno, co jsem právě vysvětlil, je nicméně míněno jako klad. Celá ta neeuklidovská stavba každé z písní, ten nonsens, ten nepřekousnutelný negativismus, to všechno jsou aspekty, na kterých kapela záměrně staví celý svůj projev. Je to manifest hudebního nepohodlí v přesně těch mantinelech, kde ho autoři chtějí mít. Plešatá zpěvačka ví přesně, čemu se chce věnovat - hudebnímu mapování toho nejhoršího a nejnižšího z lidství. A v této své misi je naprosto úspěšná. Člověk by si pak mohl třeba říci, že by pak ono album vlastně mohlo fungovat v něčem terapeuticky a očistně. Nějakou záhadou se tak ale neděje. Za sebou mám dneska tři poslechy, na patře fakt hnusnej pocit a začal mě bolet zub.