Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Primus - Conspiranoid (EP)

PrimusConspiranoid (EP)

Jirka D.2.5.2022
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm // Renkforce RF-DAB-IR1700 / Denon PMA-680R / Elac CL 72
VERDIKT: Těžká doba si žádá velké činy, ale taky slušnou zásobu humoru k jejich zvládnutí. Primus jsou zpět!

Fanoušci Lese Claypoola jsou zvyklí na ledacos a mimo kulišáren všeho druhu jsou zvyklí čekat. Aspoň mám ten dojem, neb pod logem Primus vychází desky mírně řečeno nepravidelně, když tedy ponechám stranou zlatou éru v devadesátkách, kdy tato kapela přispěla do světové pokladnice alternativního roku hned několika skvosty. Celé tohle období skončilo deskou Antipop (1999), po níž bylo dost dlouho ticho a klid. Návratová deska Green Naugahyde (2011) byla výborná a představila Primus řekněme v tradičním světle (mimochodem toto album nedávno vyšlo v reedici na krásných zelených vinylech). Jenže pak se něco zvrtlo a další dvě desky - Primus & the Chocolate Factory with the Fungi Ensemble (2014) a The Desaturating Seven (2017) - si vyžadovali fanouška tolerantního a schopného pojmout ještě netradičnější produkci, než na jakou byli od Claypoola zvyklí. Mimochodem obě jsou výborné a obě doporučuju někde sehnat a poslechnout. A pak byl zase klid.

 

Respektive klid pod značkou Primus, protože čert ani Claypool nikdy nespí a kdo dobrou muziku chtěl najít, ten ji našel. Vedle řady dalších angažmá a projektů nelze nezmínit jeden zásadní, a to The Claypool Lennon Delirium, tedy spolupráci Pana Baskytaristy se Seanem Lennonem. Troufám si tvrdit, že spojení těchto dvou je zatím nejzdařilejší boční Claypoolův projekt a dvě zatím vydané desky - Monolith of Phobos (2016) a South of Reality (2019) - jsou obě naprosto fantastické. Doporučení k poslechu číslo dvě pro tento den.

 

Novinka Primus je krátká, byť obsahuje zatím nejdelší song v historii souboru. Celkový účet tří skladeb a slabých dvaceti minut rozšiřuje zatím nikoliv moc dlouhou řadu EP, z níž doma mám jedinou položku, album cover verzí Rhinoplasty z roku 1998. Conspiranoid bych tam rád přidal, ale zatím není k mání.

 

Co nabízí? Především Primus po svém způsobu reflektující současnou dobu informačního chaosu, dobu informací pravdivých, informací podezřelých, informací vysloveně manipulativních. Dobu, kdy se na člověka snáší obrovská mediální masáž, nechá-li jí prostor se snášet, v níž vyznat se je prakticky nemožné. Konspirace, nedůvěra, podvod, rozdělení lidí, paranoia. Conspiranoid.

 

 

Hudebně Primus zvolnili. Mnohem víc u nich slyším vlivy psychedelického rocku a troufám si tvrdit, že jde o jasný vliv The Claypool Lennon Delirium, což mi nevadí ani co by se za nehet vešlo. Především ve hře na kytaru je slyšet Lennonův rukopis, aniž bych tedy chtěl jakkoliv ponižovat kreativitu Larryho LaLondea. Ten nádech tam je - dlouhé efekty, natahování tónů, záměrné zvolnění a takový ten příjemný, vyhulený pocit. Oproti titulní skladbě jsou dvě další víc klasičtí Primus a nutno přiznat že o žádné ultra pecky se nejedná, i když baskytara ve Follow The Fool je fakt brutální. Obě jsou fajn, ale těžiště EP jednoznačně leží v titulní písni, na které si dal Claypool hodně záležet a která dost nelichotivě ilustruje dnešní dobu.

 

Nebo nelichotivě... Asi by nebylo na místě hledat v ní nějakou ostrou kritiku společenských poměrů, protože mnohem víc jde spíš jen o Claypoolův ventil a způsob, jak se vypořádat s událostmi a společenskými náladami, které se hrnou jedny přes druhé. S humorem sobě vlastním, s nímž lze zcela obecně přežít všelicos. Covid, válku, třídní učitelku i šéfa v práci. Dokonce i sám sebe.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky